Byl letní teplý den. Šel jsem po ulici vedle malého parčíku, kde má již dlouho svoje místo hezká fontána, kolem které sedělo mnoho romských matek a otců. Hromada jejich dětí výskala radostí, když se snažila proběhnout na druhou stranu fontány a přitom je ostříkala voda. Byl to nesmírně poetický pohled a srdce se mi naplnilo radostí při pohledu na bezstarostné děti radující se z běžných maličkostí života. Pak jsem pokročil dál a pohled mi spadl na staršího Roma a korpulentní Romku, kteří se mezi sebou o něčem přeli, a Rom začínal zvyšovat hlas. A rázem bylo po poetice. Hlavou mi proti mé vůli zněl refrén rasistické slovenské písně vydané v roku 1989 punkovou kapelou Zona A. „Cigánsky problém vyriešiť treba, veď cigánsky problém sa týka aj Teba.“ Když jí kapela ve studiu nahrávala, zajisté netušila, že uběhne čtvrt století a ještě pořád bude její radikální text aktuální a mnoho lidí s ním bude souhlasit. Ztotožňuji se s názvem písně, s dalším textem nikoli.
Od té doby uteklo mnoho vody a mnoho věcí a mnoho lidí se změnilo. Z cikánů se stali Romové, z nositelů rasistických hesel se stali humanisti. Bohužel, nahradili je další nositelé rasismu, mnohdy ještě radikálnější. Problematika Romů je na pořadu dne, nenávist vůči nim se stupňuje, konají se protiromské pochody, v sousedním Slovensku se dokonce mluvilo o válce Romů a Neromů.
I když ctím heslo, že každý žije život, jaký si zaslouží, aneb jak si usteleš, tak si lehneš, myslím, že u Romské menšiny to takto není. Nemyslím, že by se mnohopočetné romské rodiny měly „jako prasata v žitě“, jak je často prezentováno. Mnoho z nich jsem měl možnost navštívit v jejich příbytcích a neviděl jsem plazmy, počítače, notebooky, videohry, jak je často prezentováno. Často jsem neviděl ani postele a skříně, pouze stůl, pár židlí, matrace na zemi pro dva, na kterých spalo pět dětí. A i přesto, že stát jim přispívá dle názoru majority mnoho, nezůstávají jim peníze na šatstvo pro děti, hračky a už vůbec ne třeba na knihy.
Stereotypem je říkat, že kradou, páchají trestnou činnost, flákají se doma, místo aby pracovali. Jsou ale jediní, co kradou? Jsou jediní, co páchají trestnou činnost? Jaký je poměr mezi trestní činností této minority a majority? Jak závažné jsou jejich zločiny? Jaké je absolutní číslo ukradené hodnoty Romy? O kolik vyšší je hodnota hmotných statků, které ukradne za jeden rok majorita oproti minoritě? Jak bych se zachoval já v případě, kdyby mne celá společnost odsoudila ještě před tím, než bych něco učinil? Co bych udělal, kdybych viděl plačící děti, kteří chtějí něco, co jim nemůžu dát i když pro to dělám vše? Kdo dnes vytvoří pracovní místo a obsadí ho Romem? Jak se cítí romské dítě, se kterým nikdo nechce sedět ve škole v jedné lavici a je od malička terčem posměchu? Co z něho může vyrůst, když jeho svět je vytvořen nenávistí okolí tak silnou, že ani láska bližních ji nedokáže vymazat.
Světe, div se! Romské dítě je stejné jako to to naše. Možná na sobě nemá značkové oblečení a hezky učesané culíky, ale jsme si natolik jisti jeho zaostalostí, že mu můžeme vmést do tváře naši nenávist, naše pohrdání? Opravdu věříme tomu, že to nechápe? Že to nevnímá? Že necítí bolest, kterou mu způsobujeme? Opravdu si myslíme, že ho bez sebemenších zábran můžeme hodit přes palubu, neboť je příliš bílá a on se nám tam nehodí? Jak můžeme mít pocit bezpečí ve společnosti, kde žijeme vedle osoby, kterou od malička bičujeme?
Obavy o to, že kalich jednou přeteče, jsou naprosto oprávněné. A my jste ti, kteří do něho přilévají vodu. Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A není teda možné, že když romské dítě od malička slýchá, že je vyvrhel společnosti, automaticky se jím stane a ani o tom nemusí přemýšlet? Není naše vina, že mu nedáváme možnost volby a posíláme ho na cestu samoty a nepochopení?
Chtěl bych říci, že není naše chyba, že sdílíme tento názor. Nikdy jsme nebyli vychováváni k sociálnímu cítění vůči menšinám. Empatie je pro nás cizím slovem. Různorodost kultur je pro nás velká neznámá. Nevidíme jejich podstatu a nemáme zájem ji vidět. Ale protiví se mi házet vinu na jiné, i když pravdou je, že hodně lidem je potřeba cestu nejdřív ukázat, aby se po ní mohli vydat. Bohužel pro nás je jedno jasné. Jsme na tom stejně jako ti Romové. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Jak se oni nedokážou přizpůsobit, tak mi nedokážeme pochopit jejich pohnutky.
Pomoc Romům by tedy neměla spočívat ve snaze dosáhnout nemožného. To je ztráta peněz a energie. Ale v tom, že budeme brát od dětství na každého stejný metr. Že nebude zatracen ten, co se liší, že nevyženeme nejslabší jehňátko ze stáda, ale budeme mu oporou. Nebudeme soudit Němce podle činů Hitlera, nýbrž každého samostatně podle jeho činů.
Pomoc majoritě, která ji potřebuje stejně tak jako Romové, spočívá v inovaci školního systému, v působení na naše děti, na jejich mysl. A to obecně v otázkách sociálních, nikoli pouze v otázkách menšin. Na co je dětem umět hlavní města všech zemí světa, když nedokážou pochopit lidi, kteří v nich žijí? Na co je dítěti umět číst, když nepřečte trápení v duši druhých? Na co je mu umět dělení, když nedokáže oddělit část svého pro pomoc potřebným?
Sociální inovace. To je slovní spojení, které bychom měli dostat do našich slovníků.
Situace ve společnosti je zlá a ještě pořád platí slova z písně „Cigánsky problém vyriešiť treba, veď cigánsky problém sa týka aj Teba“. Vůle hledat řešení je ale příliš malá. Je to pochopitelné. Svůj podíl viny se nám nechce připustit. Bylo by to uznání našeho omylu, naší chyby. A na to většina z nás není připravena. Za předpokladu ale, že nepřestaneme kolem sebe šířit negativitu a zlo v otázkách romské menšiny a budeme nadále nepřímo určovat u jejich dětí kriminální budoucnost, situace se nezlepší.
A tak se nediv, bílý člověče, že když dráždíš hada bosou nohou, jednou tě kousne do zadku.
