"Povstalci" ztrácejí město za městem, brzy jim zbyde pouze Benghází. Mají nějaké zbraně z vybraných skladů libyjské armády, civilní auta, odhodlání. Kaddáfí má letectvo, tanky, vycvičené vojáky, žoldáky a proti povstalcům neomezené zdroje. Mezinárodní společenství se zachovalo, jak se sluší a patří, tedy totálně selhalo.
Kaddáfí je nebezpečný zločinec, není ale bez inteligence. Ví, že mezinárodní společenství je neschopné dohodnout se na čemkoliv skutečně účinném, proto hraje partii na všech frontách a vůbec si nepočíná špatně (z hlediska taktiky, nikoliv morálky). Jako by se uvnitř Libye nic nedělo, potrestá vzpurnou Francii a Británii, zahrne vděkem (ropou) Německo, Rusko, Čínu a Indii. Čímž ještě více rozděluje mezinárodní společenství, protože nabídne části členů výhody proti stavu, kdy by byla Libye "normální" zemí. A státy na to slyší, protože popravdě, co je jim do těch lidí tam. Na to, že Kaddáfí zůstává, si už nějak zvykneme, zvykli jsme si předtím, zvykneme si znovu. Megaprasárnu mezinárodního společenství s trochou štěstí zakryje japonský radioaktivní mrak. Kaddáfí bude silnější, než kdykoliv dříve.
Při revoluci v arabském světě Libyjci věřili, že svoboda zde bude i pro ně. Že diktátor, který byl pro strach i pro smích zároveň, skončil. Že budou moci žít podle svého v nové Libyi. Jenomže diktatura ala Kaddáfí je odlišná od autoritářských režimů v Egyptě a Tunisku. Moc tamních vládců stála na armádě a policii, která ovšem byla přímo z lidu. Pokud dostali tito lidé za úkol potlačit demonstrace, věděli, že je vysoce pravděpodobné, že tam bude někdo z jejich blízkých či blízký jeho blízkého. Díky této bariéře vzájemné pospolitosti lidí fakticky nikdy neexistovala ani hypotetická možnost krvavé lázně v Egyptě nebo Tunisku.
Kaddáfí upozadil původní libyjskou armádu, skutečnou sílu soustředil do elitních jednotek pod velení svých synů, zemi ovládá skrze relativně úzký okruh většinou příbuzných lidí, kontroluje tak ozbrojené síly i hospodářství. Disponuje ohromnými rezervami z ropných příjmů, v elitních jednotkách jsou profesionálové z jiných států, u kterých nehrozí, že odmítnou střílet do demonstrantů.
Lidé sebrali odvahu a postavili se mu. Teď za to zaplatí v lepším případě drsným útlakem, většina životy. Jakou šanci bude mít organizace dalšího takového povstání, pokud toto bude utopeno v krvi? Zbyde tam někdo, kdo bude pro svobodu ochoten riskovat? Zbyde vůbec něco jako libyjský lid, pokud proběhne takovýto střet, při kterém musí mnozí učinit volbu strany, která bývá nevratná? Jak se bude někdo dívat na souseda, který ho práskl?
Bez ohledu na to, co se stane v následujících měsících, zarývají tyto události do libyjské společnosti šrámy, které si ponese desítky let. Proti tomu by byla vojenská intervence v podobě obsazení vzdušného prostoru a zatčení Kaddáfího za zločiny proti lidskosti pár hodin po násilném rozehnání demonstrací docela levná záležitost. A především správná. Bohužel čas relativně levných a účinných řešení minul po pár dnech. Nebyla to řešení se stoprocentní pravděpodobností úspěchu, ale nyní budeme čím dál více zjišťovat, jak zatraceně luxusní ta pravděpodobnost byla. Při každé informaci o mrtvých v Libyi. Při každé návštěvě Kaddáfího v cizí zemi.
Pokaždé, až budeme poslouchat podporu evropských státníků svobodě a lidským právům, hryzne nás svědomí za Libyi, neboť jsme konat mohli a měli. A ani to, že jsme nekonali a jen tak se díváme, nás odpovědnosti za libyjské události nezbavuje. Dokonce nám to ani nezaručuje, že tam nebudeme muset zasáhnout. Co všechno si bude moci Kaddáfí dovolit, aby nám to už svědomí nedovolilo přehlížet?
