Mnoho lidí propadá iluzi, že státní pojištění ve zdravotnictví, důchodovém systému či nezaměstnanosti nemá alternativu. Tak tomu samozřejmě není. Tou alternativou je spoření a nyní se pokusím vysvětlit, že je o mnoho výhodnější, než státní systém pojištění.
Nejprve základy, tedy rozdíl nároků z pojištění a spoření. Pojišťujete se proti náhodilé nepředvídatelné události, která je schopna způsobit hmotnou újmu. Tou událostí může být nemoc, ztráta zaměstnání či... stáří? Zde narážíme na první zásadní problém. Stáří není ani omylem nahodilá událost, naopak budete těžko hledat jistější fakt, než vaše stárnutí. "Pojišťovat" se na stáří je tak od základu pitomost.
Spoříme zpravidla na něco, tedy na události předvídatelné, nákup auta i to stáří. Můžeme ale také spořit například jako zajištění proti ztrátě práce či při onemocnění. Některé věci je možné zajistit spořením i pojištěním.
Co si vybrat? To, co bude výhodnější. Musíme si uvědomit, že pojistné nevlastníme. Nárok na čerpání máme pouze v případě, že nastane ona událost. Pokud si tedy na stáří spoříme, můžeme si naše úspory ve stáří užít a pokud naše stáří nebude dost dlouhé, zanecháme je svým dětem. Pokud máme tu smůlu, že naše stáří bude krátké v případě pojištění, ruce si bude mnout pouze stát, celý náš život jsme se uskromňovali, abychom z toho nikdy nic nedostali a ani naši potomci naši snahu nepocítí.
Kdy je výhodné se pojistit? Tehdy, pokud je riziko malé, ale nikoliv nulové a způsobená újma je vysoká. Onemocnění typu rakoviny lze pojistit poměrně levně, protože postihnout může kohokoliv, ale nevíme kdo to bude, náklady na léčbu jsou vysoké. Za relativně malou platbu budeme mít jistotu, že v případě potřeby nám bude poskytnuta částka, kterou by pro nás bylo velmi obtížné naspořit a za takovýmto náhodným účelem držet.
Kdy je výhodné raději spořit? Tehdy, pokud je riziko vyšší a újma relativně nižší. Typickým příkladem je chřipka, která občas postihne každého. Pojistit se proti chřipce by nás vyšlo téměř stejně, jak kdybychom na ni měli spořit, přičemž pokud náhodou neonemocníme, úspory nám zůstanou, zatímco pojistné je fuč.
Proč máme tedy pojištěný i paralen? A hlavně důchod? Pokud se mi podařilo vysvětlit srozumitelně logiku pojištění a spoření, musí nyní mnohé části státního systému pojištění připadat čtenáři jako nadbytečný nesmysl. Oni jsou ovšem povinné. Kromě toho v nich mícháme vše dohromady, náš daňový systém si ještě hraje na to, že část pojistného "za nás hradí zaměstnavatel". Tím nás stát klame, vytváří pro nás mylnou informaci o cenách svého pojištění.
Zároveň s otázkou jakou míru jistoty bychom chtěli si musíme pokládat otázku kolik jsme ochotni za tuto míru jistoty zaplatit. Alternativou k pojištění je spoření a měli bychom vždy pečlivě vážit, co je pro nás lepší. Abychom to mohli vážit, měli bychom mít především svobodu volby, zda si přejeme se státem takovou pojistnou smlouvu uzavřít, či si raději svůj osud ohlídáme sami.
V úvahách o míře zajištění jsem došel k tomu, že základním zajištěním poskytovaným státem pro všechny bez rozdílu by mělo býti životní minimum. Životní minimum umožňuje přežít, ale nikoliv žít. Kdyby umožňovalo i žít, nikdo by nepracoval. Protože pojistné pro toto minimum musejí platit všichni bez rozdílu, nemá smysl nazývat je pojistným, tento systém musí být financován z daní. Zároveň předpokládejme, že v oblasti zdravotní péče je třeba být pojištěn proti náhlým život ohrožujícím stavům, už proto, že při resuscitaci nikdo nebude přemýšlet, zda má někdo pojistku či ne a náklady spojené s ní vzniknou v každém případě. Toto by mělo být součástí základního povinného zdravotního pojištění. To může být levné, pokud v něm nebudou věci k pojišťování nevhodné (chřipky, zubní kazy atd.) a omezí se pouze na život ohrožující a nákladná onemocnění.
Pokud připadá někomu změna příliš drastická, může mu stát nabídnout i pojištění proti chřipce, stáří, nezaměstnanosti. Nicméně by se zde projevila plná cena, nebylo by to schováno do balíku jako dnes. Solidárními daněmi nebo daňově hrazenými by byli pouze výše uvedené základní povinné prvky, ostatní by byli klasickými nominálními pojistkami (mohou být i v % ze mzdy, ale není to podstatné). Stát by musel tyto dílčí dobrovolné systémy spravovat odděleně na zvláštních účtech a nesměl by je dotovat z peněz daňových poplatníků, kteří je odmítli. Jaká pak bude jejich cena? Koupíte si takovou pojistku pro svůj klid a nebo raději zvolíte spoření a vlastní odpovědnost?
