Mafie je z ekonomického hlediska systematicky odlišná od tržního hospodářství. Zatímco tržní vztahy jsou založeny na oboustranné výhodnosti a jasně daných cenách, mafie vychází z asymetričnosti moci a nejasně definovaného barteru.
Ilustrující je film Kmotr. Ital přijde za "kmotrem" a nabízí peníze za pomstu za znásilnění a zohavení své dcery. Kmotr ale peníze nepřijímá, žádá pouze jeho "přátelství". "Jednou, a ten den možná nikdy nepřijde, tě požádám o službu..." Tedy hotovost za jednorázové vyřízení násilníků, tržní směnu, požaduje nahradit směnou služby za službu, jako přítel příteli. Přátelství je samozřejmě asymetrické, z atmosféry filmu lze dobře pochopit, ale toto není recenze na film.
Chci zde především poukázat, jak nebezpečně podobné znaky vykazuje chování státu vůči svým občanům. Je dnešní vztah občana a státu obchodně-tržní nebo spíše mafiánsko-přátelský? Oboustranně výhodný nebo asymetrický?
Paralela: Chceme od státu vyšší vládní výdaje, tvoříme dluh, doufáme, že den splácení nikdy nepřijde. Přímější porovníní s Kmotrem asi vytvořit nejde, k tomu není co dodat.
Příčinou, proč mi to přišlo na mysl, je omílání důchodové reformy. Názor důchodce: "My jsme si důchody zaplatili a teď je máme platit podruhé skrze DPH." Jiný: "Celý život jsme pracovali a teď po nás chtějí platit u doktora." Moje oblíbená podpásová otázka vůči těmto lidem: "Můžete mi prosím říci, jakou výši péče jste zaplatil?" I čtenář jistě pochopí, že jsem ani neočekával schopnost něco takového sdělit. To neví nikdo. Ani starší generace ohledně svého "pojištění" zdraví a stáří, ani ta mladší co do různých podpor. To není obchodně-tržní vztah.
Platíme státu mnohé, přesněji mu sloužíme poskytnutím (nemalé) části svého příjmu, aby jsme jednou, a ten den možná nikdy nepřijde, požádali o protislužbu. Ta nebude mít s naší původní službou nic společného, stejně jako směna služeb v mafii. Stejně jako v mafii je stát oním kmotrem, který určuje charakter služby, my jsme v podřízeném postavení. Neznáme cenu těchto služeb, není dána objektivně, zjistíme ji až ex post, podobně jako každý, kdo se zaplete s rodinou.
Není to novinka, už je to dávno, co jsem psal, že prostě nevíme, kolik nás stojí naše solidarita, jak vysoká by měla být naše zdravotní pojistka, neznáme ceny státem nabízených služeb, protože nám to stát namixoval do neprůhledné míchanice, do které neustále přisypáváme. Víc a víc, protože je vytvořena iluze, že systém je výhodný a zůstane výhodný i po dalším přisypání. V podstatě sázíme, že my osobně na systému vyděláme, podobně, jako příchozí za kmotrem doufá, že ten den protislužby nikdy nepřijde. Přestože cítíme, že je celek iracionální, doufáme, že náš zisk bude vyšší. Všichni chtějí zrušit výjimky a dávky pro ty, co je nepotřebují, ale běda, jak se jich to dotkne.
Jak se mafii vyvázat? Vrátit systému státu racionalitu namísto sázek. Obchodní vztah platba za konkrétní jasně definovanou službu namísto protislužeb. Nemísit dohromady sociální, zdravotní a daňový systém. Daňový systém je na vybrání peněz, pryč s jeho solidárními prvky, zdravotní pojištění je od uhrazení zdravotních služeb, opět pryč se solidárními prvky. Sociální systém je ten, který se má starat o potřebné, nic jiného, financován je z daní, tak tomu neříkejme pojištění.
Pokud budeme mít tyto systémy zřetelně děleny, budeme schopni definovat cenu těchto systémů a svobodně a racionálně se rozhodnout, zda za toto chceme státu platit nebo ne. Reformovat směrem ke skutečné racionální výhodnosti, nikoliv domnělé iracionální sázce na to, že právě my vyděláme.
Srovnání státu a mafie je samozřejmě nadsázka, protože stát neřídí žádní mafiáni, ale volení politici. Snad vám teď taky nepřejel mráz po zádech;)
