Smrt pro lidi nebo pro strany?

Bez ohledu na to, co by mnozí s některými politiky rádi provedli, se jedná o smrt ryze politickou. A to, zda budou umírat lidé a nebo strany, se do značné míry odvíjí od volebního systému.

Existují dvě krajní možnosti. V systému většinovém strana umírá těžko. Je stabilní a nahradit ji jinou stranou vyžaduje enormní úsilí spojené ještě s degradací oné strany. Místo na slunci je zpravidla pro dvě, levicovou a pravicovou. Výhodou tohoto systému je, že lidé, kteří mají zájem o politiku, se s jednou nebo druhou stranou identifikují, vstupují do ní a přes velké množství členů existuje kontrola proti korupci a klientelismu. V tomto systému umírají politici pro sebemenší chybu a na jejich místo se derou noví. Ovšem je tu háček, jaké ty dvě strany vlastně budou. Pravda, socialisté a komunisté se v jedné straně snesou, stejně tak liberálové a konzervativci, hlavní pohledy mají totožné: větší stát/menší stát. Problém nastane, pokud se objevují štěpná témata. Ekologie je pravicová nebo levicová? Patří do ní regulace podnikání a lidského chování? Nebo je to přirozená hodnota společnosti a součást brandu kohokoliv, kdo chce být úspěšný? A co taková EU? Snese se euroskeptický konzervativec s eurofederalistickým libertariánem?

Systém poměrný tohle eliminuje, každý lišící se názorový proud má svoji vlastní stranu a volič si může vybírat více na míru. Tyto strany ale nemají mnoho členů, organizační struktura je slabá a nejsou eliminovány vnitřní chyby. Lidé uvnitř takovýchto stran jsou nesmrtelní, v důsledku čehož umírají ty strany. Strany umírají často rychleji, než se stihnou stát skutečnou stranou s dobrou vnitřní organizací, procesy a strukturou. Její myšlenky jsou na nějakou dobu pohřbeny. Rychlé umírání stran je špatné i pro nadnárodní spolupráci. Levice a pravice v EP nemá kromě socialistů nějaké pevnější vazby, příchozí jsou různí.

U nás máme zvláštní hybrid. Strany mají málo členů, vetšina tam je pro své zájmy než pro ideje a to je také důvod, proč se do nich nikdo další nehrne. Paroubka s Topolánkem nikdo nemůže vystát a stejně mají obě strany stále preference nad 25%. Jistý posun tu je, ale slabý. Máme tu menší strany, které přeci jen urvaly těch pár procent a dostanou se do parlamentu. Co s tím? Ideální je, pokud mohou umírat lidé i strany. Strach o existenci motivuje ke kvalitním výkonům.

Když nás Miloš Zeman před nějakým časem (se Šloufíkem v rohu) navštívil na VŠE, povídal o svých názorech na většinový volební systém a regulaci bank. Jeho názory na regulaci byly zcestné, myšlenky ohledně volebního systému už mají něco do sebe. Rozdělením ČR na mnoho volebních obvodů, okolo 35, kde se dostává za každý 5-6 lidí lze dosáhnout zajímavých efektů. Kandidátům dává šanci uspět do jejich rukou, mají lepší možnosti poznat se s voliči. Pokud by se 5% kritérium vstupu nevztahovalo na celou ČR, ale jen na obvod, místa v parlamentu by získaly silné osobnosti z různých stran. Většinový systém může být paradoxně šancí pro menší strany. Velké strany, které se zpronevěřily svým voličům, by mohl přivést až k zániku. Mohl by vygenerovat straby úplně nové, nebo přinutit k zásadnímu zkvalitnění ty současné.

Systém, kde mohou umírat lidé i strany, je spravedlivý. Problém je, že politici při změně volebního systému nezohledňují spravedlivost, férovost, ale pouze a jen výhodnost pro svoji stranu. Zde platí, než další křivoreformy, raději součaný stav. Pravda a láska nakonec musí zvítězit nad lží a nenávistí a žádný volební systém tomu nezabrání.