Žijeme dnes ve zvláštní situaci, kdy proudí peníze do ekonomiky jak ze strany centrálních bank, tak vlád. Zvykli jsme si na bezprecedentně nízké úrokové sazby natolik, že je považujeme za normální, ale normální rozhodně nejsou.
Jistě, úrokové sazby nezkrotí inflaci nabídkovou, která zde bezpochyby je, ale existence nabídkové inflace nevylučuje souběžnou existenci inflace poptávkové. Inflaci poptávkou velmi štědře živí extrémně expanzivní fiskální politika, kterou doplňuje expanzivní měnové politika, sazby byly ve třech krocích poslány na dno kvůli covidu.
Epidemie nyní odezněla, ekonomika se rozběhla, a proto je nutné sazby navrátit někam blízko k neutrální měnové politice, což je součet cílované inflace a přirozené úrokové míry. Přirozená úroková míra není exaktně vypočitatelná veličina, ale je jisté, že to v případě ČR není ani 0,75% ani 1,50%, protože hledáme sazbu 2,00+x% a x nebude záporné. Příliš expanzivní měnová politika má za následek přehřátí ekonomiky, neoptimální alokaci zdrojů a nadměrnou inflaci.
Ty samé následky má i expanzivní fiskální politika, a protože vláda absolutně rezignovala na jakékoliv úspory a většina schodku není mimořádné povahy, ale povahy trvalé, o to více a rychleji musí centrální banka se sazbou nahoru. To, že centrální banka zvyšuje úrokové sazby, ještě neznamená, že provádí restriktivní měnovou politiku. Za současných okolností stále platí, že se jedná o politiku expanzivní.
Růst úrokových sazeb rozhodně čeká i USA a EU, jakkoliv jim robustnost ekonomik umožňuje jiné časování. Rozšířeným omylem je, že centrální banky bojují s inflací současnou. Oni bojují s inflací budoucí na 6-12 měsíčním horizontu.
Že je česká ekonomika extrémně přehřátá a vyžaduje radikálnější skoky než 0,25 p.b., dokládají zejména oblasti, které nemají s často zmiňovanou importovanou inflací mnoho společného – trh práce a cena stavebních prací. Na trhu práce už nejsou ani ti špatní zaměstnanci a cokoliv postavit je dnes problém, kalendáře stavebních firem jsou plné a materiál nedostatkový. Situace na těchto trzích se tak liší například od eurozónového Slovenska, kde trh práce zdaleka není tak přehřátý a stavebnictví není v dobré kondici. Velice rychle jsme se vrátili do předcovidové situace a sazby se musí vrátit též (šly dolů z 2,25%!).
Centrální banka musí dostát svému zákonnému poslání a činit kroky k zachování cenové stability. Je v pořádku, pokud jsou kroky centrální banky diskutovány ekonomy, ostatně i v bankovní radě jsou zastoupeny různé pohledy, jak současnou ekonomickou situaci číst. Vládní politici by však měli být v komentování kroků ČNB zvláště zdrženliví. Výpady Babiše a Schillerové, kromě toho, že jsou naprosto nekompetentní, lze interpretovat jako nepřijatelný tlak na nezávislost měnové politiky ČNB.
Pokud by tomuto tlaku ČNB podlehla a s navyšováním úrokových sazeb otálela, důsledkem by bylo trvalé a výrazné přestřelování inflačního cíle a prakticky nezbytnost navyšovat úrokové sazby extrémně prudce. Něco takového by mělo mnohem tvrdší dopad jak na domácnosti, tak na firmy. Zvyšování úrokových sazeb, které je předvídatelné, firmám ani lidem nijak neublíží. Pokud by však ČNB ztratila důvěru trhů ve svoji nezávislost a ve svoji kompetenci provádět rozumnou měnovou politiku, zdaleka by se negativní dopady neomezily jen na cenu úvěrů.
Centrální bance náleží poděkování, že nepřijatelným tlakům vládních politiků nepodlehla. Vládním politikům náleží poděkování za odhalení jejich nekompetence a věřím, že po volbách už vládními politiky nebudou.
