Poučení z krizového vývoje v Libyi

Jsem přesvědčen, že Kaddáfímu by mělo být pomoženo od moci vojenskou intervencí. Nebo minimálně bezletovou zónou, což je méně riziková a méně nákladná varianta. Mohlo by mu být pomoženo velice rychle, ten čas už dávno nastal. Pravděpodobně k vojenské operaci nakonec dojde, za sebe říkám, že pozdě. Situace jen zdůrazňuje problémy, které známe už dlouho, pojďme si je připomenout.

1) Svobodu lze směnit krátkodobě za prosperitu, v dlouhém období ne. Lidská práva nejsou zakotveny v listinách, jsou přirozenou součástí lidské povahy. Je naším vrozeným instinktem vycítit jejich potlačování. Jsou-li potlačována, tlak na svobodu bude sílit. Spouštěčem revoluce může být každá taková nesvoboda, třeba i jen přeregulované podnikání. (Protesty v Tunisku odstartovaly upálením mladíka zavřeného za to, že prodával na tržišti ovoce a zeleninu bez povolení úřadů.)

V tomto desetiletí nás pravděpodobně čeká revoluce v Číně. Víme o vysoké inflaci, městech duchů a jiných špatných bublinových investicích, politické nesvobodě, sociálních problémech, ale spouštěč bude nejspíš méně významný, ona pověstná poslední kapka v poháru. S tou směnou svobody za "jistoty a prosperitu" se to jednou bude týkat i evropského sociálního státu, možná mnohem dříve, než si dovedeme představit. Tento koncept je před krachem a jakákoliv krize žene tento krach blíže.

Řešení: Važme si svobody a braňme ji ve všech formách. Nespoléhejme se na moudré státníky, slibující nám blahobyt za naše peníze a svobody, spoléhejme na vlastní schopnosti, iniciativu, tvořivost. Nikdo nás nepovede životem lépe, než to dokážeme my sami. Socialismus a "třetí cesty" prostě nefungují, soudruzi se nikdy z krizového vývoje nepoučili (pokud ano, už nejsou soudruhy).

2) Evropa je naprosto bezzubá. Při propuknutí nepokojů v Libyi plameně vystoupil Sarkozy s uvalením sankcí. Vzhledem k situaci to bylo nesmírně hloupé, sankce účinkují v dlouhém období (tak dlouho boje trvat nebudou v žádném případě) a to ještě jen za podmínky, že jsou skutečně dodržovány všemi, což je krajně nepravděpodobné. Stejně tak je nepravděpodobné, že by dopadly na vládnoucí elity stejně nebo více, než na běžné obyvatele.

Kaddáfímu jsou takové výstupy pro evropské publikum naprosto ukradené. Kdyby Sarkozy hrozil skutečným řešením, kterým je přímá vojenská intervence, nutilo by to Kaddáfího s ní počítat a možná by se ani nedopouštěl takových zvěrstev. Co na to evropský volič? V důležitých rozhodnutích je nutné veřejné mínění ignorovat a pacifisty zejména, bohužel politici, kteří dělají to, čemu věří, jsou velmi ohrožený druh, téměř vyhubený populisty.

Jinou otázkou je, zda je vůbec Evropa schopna jakékoliv vojenské akce bez armády USA za zadkem. Kdyby za zadkem, zatím vždy byla americká armáda v první linii. Kdykoliv nebyla, dopadlo to špatně (viz téměř všechny operace OSN). Děsivá představa je to zejména proto, že nic bližšího než Libyi už u hranic EU řešit ani nelze.

Řešení: Nejlepší zárukou míru je dostatečná vojenská síla. Taková síla je drahá, armáda EU by dokázala redukovat tyto náklady díky úsporám z rozsahu (i když budeme předpokládat stejnou průměrnou korupci), je k tomu ovšem třeba také politická vůle. Tu mohou mít jen skutečně dobří politici. Co se dá dělat? Hledejme je. Do té doby tlačme alespoň ty dnešní k větší vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, aby měla Evropa vůbec šanci nějaký problém vyřešit.

3) Mezivládní rozhodování je nevhodné pro jakékoliv opravdu důležité situace. Při dohadování "státníků" nikdy nejde o daný problém, ale o mocenské postavení. Průměrný volič nevidí za hranice své země, často i mnohem méně a průměrný politik na tom popravdě o moc lépe není. Ale určitě nemá zájem, aby se to změnilo. Důležité je dělat ramena na voliče doma, vytvářet mocenské aliance s jinými vůdci, se kterými můžete řádit ve vilách, když náhodou něco nevyjde, opět uděláte na voliče ramena tak, že zkritizujete mezinárodní instituci, ve které jste tehdy tak špatně spolurozhodli. Týká se to politiky evropské i globální.

Řešení: V Evropě se to dá řešit delegováním rozhodování na celoevropsky volené instituce, globálně tak, že nebudete usilovat o souhlas celého světa, ale přijatelně široké shody na rozumné věci v rozumném čase. V globále platí, že lepší je to, co máme dnes, než kdyby spolu představitelé nehovořili vůbec. EU je samostatná kapitola. Národní vlády nemají časové ani odborné kompetence k řízení EU, jediná volená instituce je bez pravomocí a "odborné" instituce tak žijí vlastním životem, jehož smyslem je růst moci. Dokud se z hybridu nestane skutečný státní útvar s volenými reprezentanty, nikdy nebude fungovat.

Myslím, že závěr článku už je zřejmý. Není to jen Libye, kterou bychom měli řešit. Největší díl práce musíme vykonat sami na sobě. Pokud nás k tomu dnešní události popostrčí, jenom dobře.