Obecní samosprávy-za cizí zdroje potřeby neomezené

Blíží se komunální volby, tak mám potřebu nadhodit téma, kterému se zřejmě všichni kandidující politici budou vyhýbat jako čert kříži a naopak porazí filozofii opačnou - co nejvíce peněz našemu městu či obci. Pečlivé pozorování okolí mě utvrdilo, že problém obcí spočívá v tom, že mají prostředků k dispozici příliš mnoho.

Nejvýrazněji tuto domněnku podporuje Praha. Město, které vynaložilo přes miliardu na relativně obyčejnou a neužitečnou kartičku, jejíž budoucnost je odvislá především od jejího vnucení každému, kdo chce v Praze použít MHD a neplatit za to horentní sumy po jednotlivých jízdách. Město s nejdražší cyklostezkou na světě. A přesto město, které má, krize nekrize, vyrovnaný rozpočet.

Problém se ovšem netýká zdaleka jen Prahy, stopy po velmi špatně či úplně zbytečně vynaložených penězích najdete prakticky v jakékoliv obci bez ohledu na velikost. Může za to prostý fakt, že stěžejním myšlenkovým proudem každé radnice je využít všechny dostupné zdroje, nikoliv pátrání po tom, zda tyto zdroje opravdu potřebují. Proč nepostavit bazén, nerenovovat budovy, když na to přeci máme.

Obce narozdíl od státu neovlivňují výši daní, voliči tedy nemají tendenci pranýřovat je za přebujelé výdaje, ale především berou příjmy jako dané shůry. Zde je namístě upozornit na zajímavou podobnost s EU. Fondy a zdroje v nich jsou pro státy také "dány shůry" a mottem všech volebních kampaní se stalo "zlepšíme čerpání z EU fondů". Chcete-li, "budeme se snažit vyčerpat všechny dostupné zdroje".

Přílišná svoboda menších celků v rámci jednoho fiskálního rámce zkrátka vede k tomu, že všichni požadují co nejvíce peněz od vyššího správního celku. Vyšší správní celek pak spadne do deficitů, jejichž typickou léčbou je zvýšení daní a pokles efektivity.

Proč tomu občané v obcích nebrání? Právě díky odpovědnosti za výběr daní na vyšší úrovni se systém stává méně průhledným, daně byly zkrátka zaplaceny státu a není zas tak nelogické řídit samosprávu stylem "urvi co můžeš". Zpravidla ho provází i víra, že v rámci systému je možné získat zdroje, které by "zde" jinak nebyly a komunita se může cítit bohatší. Tato zdánlivá ospravedlnitelnost typického uvažování samospráv je příčinou benevolentnějšího přístupu k utrácení peněz, které "pocházejí odjinud".

Nemáme-li v samosprávách utápět čím dál více našich peněz, je potřeba odříznout automatický přísun peněz, omezit svobodu těchto samospráv v jejich užívání, výplaty z rozpočtu vázat na účelnost a celý systém kontrolovat. Pokud máme v rámci republiky společné daně, a to máme, jedná se pouze o jedny prostředky a proto je třeba kontrolovat centrálně účelnost každého jejich využití. Třeba zjistíme, že tak vysoké daně vůbec není třeba platit.

Na truc euroskeptikům třeba dodat, že na úrovni samosprávných celků nezáleží. Lhostejno, zda se jedná o problém stát-obec nebo EU-stát. Tam kde se přelévá jedna hromada zdrojů je potřeba neustále klást otázku, zda je třeba, aby bylo tolik zdrojů přeléváno, nikoliv dovolit spoustě samosprávných jednotek, aby se snažily získat co nejvíce zdrojů pro sebe a druhotně je tak tahaly z kapes daňových poplatníků.