Nejsympatičtější je krádež na základě zákona

Řeč je o problému, který je starý, jako lidstvo samo. On má peníze, já nemám peníze. Je to nespravedlivé, tedy chci, abych měl alespoň tolik peněz, co má on. Že krást se nemá, už si snad drtivá většina společnosti uvědomovala, touha po stejném životním standardu přetrvávala. S příchodem demokracie do vzniklého Československa se ukázalo, že nejširší voličskou základnu tvoří ta většina s relativně nižšími příjmy, toužící získat vymoženosti elitní části populace. Tak vznikl nástroj legálního přerozdělení příjmů - progresivní zdanění.

Progresivní zdanění je politicky nejméně bolestivý způsob, jak získat dodatečné finanční zdroje na nákup voličských hlasů. Navíc tiše podporuje hypotézu, že vysokých příjmů bylo dosaženo švindlem nebo na úkor společnosti, je tedy správné, aby dotyční společnosti svůj dluh vrátili. Bohužel právní džungle 90. let je pro tyto myšlenky živnou půdou. Nic z toho však není pravda. Vysokých příjmů lze, a ve většině případů tomu tak skutečně je, dosáhnout legálně. Stále však převládá větší víra ve výhru v loterii, než ve vlastní schopnosti.

ČSSD se ve svém volebním programu ohání spravedlností. Jak má tedy taková spravedlnost vypadat? Budeme vycházet z toho, že společnost má určité potřeby, které je pro ni výhodnější zařizovat přes společenskou instituci, tedy stát. Tyto potřeby něco stojí. Sumu lze spravedlivě poskládat dvěma způsoby. Můžeme potřebnou částku vydělit počtem obyvatel a po každém ji potom požadovat. To je rovná daň, nebo-li daň z hlavy známá ze středověku. Je zřejmé, že tento způsob ve společnosti s diverzifikovanými příjmy nefunguje. Druhou všeobecně příjmanou variantou je proporcionální zdanění, které je u nás dost nešťastně nazýváno rovnou daní. Věřím, že čtenáři chápou rozdíl. Malý příklad. Společnost má 10 lidí, 9 má příjem 20 000, 1 má příjem 100 000. Proporcionální zdanění je 10%. A kdo jak naplnil státní rozpočet? Celkové příjmy státu jsou 28 000. Každý z 9 lidí se na těchto příjmech podílel okolo 7%, ale člověk s vyšším příjmem zaplatil celých 35,71% státního rozpočtu. Proč by měl být podíl ještě vyšší? Proporcionální zdanění je spravedlivé, neboť každý platí přímo úměrně svým možnostem.

Progresivní zdanění spravedlivé nemůže být za žádných okolností. Jak zdůvodníte někomu, že pokud mu seberete větší část jeho příjmů, můžete přidat lidem s nižšími příjmy? Jak určíte to procento jeho příjmů, které podle socialistických teorií přece nepotřebuje? Ospravedlnitelné to není nijak, důsledky pro společnost jsou však závažné. Úspěšní lidé ztratí v první řadě motivaci být úspěšní. Poté si začnou klást otázku, proč by měli ze svých příjmů platit procentně více, než ostatní. A začnou podnikat praktické kroky, jak svoje příjmy bránit. Část unikne, část zmizí. Vznikne povědomí o tom, že stát je vlastně zlodějská instituce, tedy k ničemu, proč jí tedy něco platit. Pokud nám vymizí lidé, jejichž příjmy nejvíce naplňují státní rozpočet, zmizí z naší společnosti jak vědomosti, tak i finance. Pokud ten nejbohatší z příkladu výše zmizí, přijde státní rozpočet o více jak 1/3 svých příjmů. Tento výpadek bude muset nahradit nějakým přijatelným kompromisem mezi poklesem veřejných služeb a poklesem životní úrovně. V každém případě si společnost pohorší. Takového kroku bychom se měli vyvarovat.

Ne vše, co je "všude na světě", jak tvrdí pan Paroubek, je to nejlepší. O prvních vznikajících demokratických státech také v absolutistickém světě mluvili jako o nebezpečném experimentu. Pan Paroubek také tvrdí, že proporcionální zdanění je znakem méně rozvinutých zemí a vyspělé země mají vyspělé progresivní zdanění. Jenže progresivní zdanění není znakem vyspělosti, ale plýtvání. Relativně chudší země mají proporcionální zdanění jednoduše proto, že si nemohou dovolit rozhazovat vzácné zdroje za drahý a demotivující daňový systém. Působení progresivního zdanění je v našich společnostech spíš ze setrvačnosti, než z přesvědčení, neboť občané předlužených států mají obavy, že napravení nespravedlivého stavu ohrozí jejich příjmy, mnohdy poskládané také z daňových úlev a různých příspěvků od státu. Systémy jsou příliž složité a jejich restart k jednoduchosti proporcionálního zdanění vede k příliž silným obavám o výsledek. Platí zde však dříve nebo později. Pokud budeme mít spravedlivý daňový systém dříve, staneme se atraktivními pro úspěšné lidi z demotivujících zemí, kteří sebou přinesou svoje know-how. Aby byla naše společnost úspěšná, potřebuje úspěšné lidi, kteří ji povedou. Je potřeba si těchto lidí vážit, nikoliv na ně útočit Jánošíkoparoubkovským způsobem.