Máloco je na této vládě tak znepokojivé, jako socialista v čele školství. Proto jsem byl velmi zvědavý, co tento resort čeká. Samozřejmě, že školství je priorita, jenže pro socialisty je priorita úplně všechno a první socialistický rozpočet vlády Miloše Zemana ukázal, že aby to všem prioritám vyšlo, musí vzrůst schodek o 24 miliard a zároveň ze školství zmizet miliarda.
O školství se toho moc konkrétního nedozvíte ani v programovém prohlášení vlády, ani v programu ČSSD (kromě obvyklých frází). Osobní stránky budoucího ministra jsou zavirovány. Zbývalo Interview na ČT24, jehož podstatnou část zabralo rozebírání názoru prezidenta na jmenování profesorů a názoru ČSSD na školné. Oboje známe a ani jedno ve skutečnosti není důležité. Zbylo tedy jen pár útržků, i tak dost znepokojivých.
A tak jedinou vizionářskou věcí z pořadu je toto: "Rodičům bysme měli zaručit jako stát, že jim může být celkem jedno, jestli dají dítě ve své obci, kde zrovna momentálně jsou nebo do vzdálenějšího města, ale ta garance musí být obdobná. Není možné, že dnes je ten systém natolik rozjetý..."
Jinými slovy chce přenést socialistické rovnostářství i do školství. Socialismus předpokládá rovné šance, rovné příležitosti, rovné příjmy i rovné znalosti a rovnou kvalitu škol. Avšak bohatství je v rozmanitosti, v rovnosti je vždy jen bída.
Pro onu rovnost totiž všichni předpokládáme, že všichni máme umět to samé a učit nás budou stejně kvalitní učitelé. Jednak je to utopie a jednak to postrádá smysl.
Přesto se o to ve školství tak nějak snažíme. Stále se snažíme potlačovat extrémy (jak slabiny, tak i silné stránky). Namísto toho, abychom rozvíjeli osobnosti a snažili se u dětí maximálně rozvinout jejich potenciál, snažíme se z nich vyrobit homogenní absolventy.
Namísto rozvoje silných stránek, které děti baví, se soustředíme na opravu jejich slabin. A tak z člověka, kterému něco jde a něco ho baví, děláme netečnou bytost, která je nucena dělat něco, co ji nejde a co ji nebaví. Vyroste z ní šedivý průměr, takový "Mr. Nobody", jakého socialisté potřebují. Takový "Mr. Nobody" dokonale zapadá do jejich keynesiánských makromodelů a umožňuje řízení společnosti shora.
S tím souvisí i tendence shora řídit vzdělanostní strukturu. Často jsou slyšet hlasy, že stát musí poskytovat takové vzdělání, pro jaké bude uplatnění. Jaké náš průmysl potřebuje. Že máme inteligence moc, jak pravila jedna neinteligentní volička KSČM. Tendence, že nesmíte dělat to, co vás baví, ale to, co je třeba.
A co je třeba? Kdo to určí? Politici? Odborníci? Prognostici? Virotici? Všechny předpovědi budoucnosti mají společné to, že se vůbec netrefují. Není možné určit, že za 50 let budeme potřebovat montéry pro automobilky, ani nevíme, zda budeme za 50 let používat něco, co se automobilu podobá. Budoucnost není předem daná, nelze ji proto předvídat a už vůbec nelze předvídat, jaká by měla budoucí vzdělanostní struktura být.
Tedy co s tím? Dělejme, co nás baví. V tom, co nás baví, dokážeme být nadprůměrní. A jen nadprůměrní dokáží to, co dělají, posunout někam dále. Pokud se naučíme přijmout rozdíly jako fakt, umožní nám to plně rozvinout náš potenciál, zdvihnout úroveň toho co děláme, nadchnout pro to další lidi. Vznikne tak zdravá soutěž oborů a hlavně ohromná motivace k nadprůměrnosti. Nadprůměrnost táhne vzhůru průměr a tedy i naši úroveň blahobytu a štěstí. V socialisticky garantovaném průměru budeme vždy akorát otrávení a chudí.
Jsou-li vám mé články a názory sympatické, je možné se mnou být ve spojení přes facebook skrze "to se mi líbí" stránku: www.facebook.com/martinprochazka007
