Když stát povoluje, to se nám to korumpuje

Spolu s veřejnými zakázkami jsou územní rozhodnutí a stavební povolení největšími systematickými zdroji korupce. Zatímco veřejné zakázky zde jsou a budou, v procesu územního rozhodování není tak složité systematický potenciál korupce odstranit, v podstatě stačí sebrat správním orgánům absolutní rozhodovací právo.

Moci, kterou zde úřady mají, je nepřiměřeně mnoho, protože rozhodnutí na nich leží bez ohledu na to, zda požadavek žadatele je obdařen efekty sousedství či nikoliv. Stejně tak absolutní síla územních rozhodnutí je nebezpečná, protože je zde demokraticky rozhodováno o soukromém majetku, což mi připadá neuvěřitelně zvrácené.

Mám tedy přijatelnější řešení: Vlastník pozemku již nebude žádat o stavební povolení, pouze seznámí majitele sousedních pozemků a obec se svým záměrem a pokud žádná ze stran do 30 dnů nevznese námitku, může záměr realizovat. Námitku by bylo možné vznášet pouze ze zákonem stanovených důvodů, to že si tam stavbu někdo prostě jenom nepřeje či město má na (cizích!) pozemcích jiné plány, by jimi rozhodně nebylo. Spor mezi městem a vlastníkem by násladně rozhodoval nezávislý soud na základě zákona, nikoliv stavební úřad na základě záměrů města. Soud by zároveň vedl znepřátelené strany ke vzájemné spokojenosti, nikoliv k válce na život a na smrt. Dnes tvoří často město jednu stranu sporu a přitom zároveň spor rozhoduje, což mi rovněž přijde zvrácené.

Šíře zákonných důvodů ke vznesení námitky může být všelijaká, neměla by podle mě jít nad rámec bezprostředních efektů sousedství s výjimkou národních parků a historických městských center, nicméně důležité je vyloučení absolutní moci města rozhodovat o soukromém majetku. Tam kde není absolutní moc, není možné prosazovat absolutisticky svoje zájmy přes úzkou skupinu lidí, není možné rohodovat cenu pozemků a tedy i postrádá smysl korupce, jejímž nejčastějším cílem právě bývá realizovaný zisk z rostoucích cen na základě územního rozhodnutí nebo povolení či nepovolení určitých staveb.