Jiříčku, probuď se, tady už přestává legrace!

Podle KSČSSD se nemusíme obávat státního bankrotu, ale pro naše obyčejné lidi se dále vesele zadlužovat. Pokud chce někdo řídit zemi, neměl by si sedět na uších a očích a v rozhledu by mu neměla bránit pohoří kolem Čech.

Jak reálné je riziko státního bankrotu jsme viděli na příkladu Maďarska, nyní Řecka a riziko rapidně roste pro Španělsko, Portugalsko a Itálii. Ve chvíli, kdy se dostanete do takových problémů, neexistuje již nikdo a nic, co by bylo ušetřeno škrtů, musí přímo postihnout lidi, kteří jsou plně závislí na státu - důchodce.

Evropa jako celek je na tom špatně. Pro ilustraci trocha makroekonomických dat za poslední dva dny:

Sentix index eurozóny(měří náladu investorů): min.období -3,7 očekávání -2,8 skutečnost -8,2

změna velkoobchodních zásob v USA: min. období 1,5 % očekávání 0,5 % skutečnost -0,8 %

Podobný charakter mají téměř všechny zprávy. V Evropě se nedaří a nic zlepšení nesignalizuje, zatímco USA nabíhají rychleji, než se očekává. Euro slábne.

Vážnou příčinou tohoto stavu je rigidní pracovní právo. Evropský zaměstnavatel musí podstoupit vysokou míru rizika, chce-li přijmout zaměstnance, neboť rozloučit se s ním v případě potíží je obtížné a hlavně drahé. V USA tento problém řešit nemusejí a jejich riziko je mizivé. V časech, kdy po ekonomice poletuje mnoho falešných signálů, tvořených všelijakými stimulačními balíčky, je to k nezaplacení. Podružný faktor je, že my Evropané se za prací neradi stěhujeme. Nejde jen o mezistátní přesuny, ale i v rámci domovské země. To asi nijak nezměníme, lidé ochotní se stěhovat evidentně přesídlili v posledních několika stoletích za oceán. Napomoci může lepší infrastruktura. Ochrana pracovních míst v evropském pojetí možná znamená o něco vyšší jistotu pro ty, kteří práci mají, ale zároveň i velmi malou naději pro ty, kteří by ji rádi sehnali. Ale levice bude vždy bojovat za pracovní jistoty. Pokud ovšem práce není, je vám tato ochrana naprosto k ničemu.

Druhou a ještě zásadnější příčinou je státní zadlužení.  Země EU chrlí dluhopisy jako nikdy v historii. Jsou nakupovány jako relativně málo rizikový instrument. Ovšem tím chybí investice do reálné ekonomiky. Bylo legrační poslouchat pana Janotu, jak si půjde promluvit s bankéři, aby více půjčovali podnikům. Ale banky k tomu nemají žádný důvod, mají zde spoustu států a spoustu nových a nových dluhopisů. Státy je samozřejmě potřebují prodat. Emise přitahují domácí i zahraniční investory. A v některých případech začínají oprávněné obavy, zda dostanou své peníze zpět.

 Z těchto obav i z výše uvedených makroekonomických dat začalo euro oslabovat. Dluhopisy v oslabující měně jsou ještě méně atraktivní, než v měně stabilní. Vnější investoři nepřijdou a státní dluhopisy budou muset být prodány v eurozóně, což odsaje poslední investiční prostředky do produktivní ekonomiky, pokud nějaké zbyly. Hrozí roztočení spirály neustálého oslabování eura a růstu dluhů. Ve výsledku nemusí někteří členové eurozóny upsat, což je samo o sobě další signál k cestě do hlubin. Pokud neupíše dluhopis země eurozóny, neupíšeme ho ani my. Na eurozóně jsme závislí 80 % našeho exportu a míra zadlužení je viditelně jediný ukazatel, ve kterém je levice schopná zajistit srovnatelnost se západem. Dluhová past může znamenat konec eurozóny možná i EU. Kam se vrátíme? Do období meziválečného? Nebo do středověku? Tyto úvahy jsou příliš černé. Ale hrozba je naprosto reálná.

Klíčové pro vývoj v EU bude případná pomoc Řecku. Pokud bude Řecku pomoženo, budeme pravděpodobně i my těmi pomáhajícími. A prioritním cílem EU by mělo být, aby to bylo naposledy. Znamenalo by to drsnější rozpočtová pravidla pro členské země. Kéž by.

Nevím, jaký signál potřebujeme k uvědomění si vážnosti situace. Nevím, jak je vůbec možné, že třetina národa věří Jiřímu Paroubkovi jeho kouzelné sliby. Jeden z "ekonomických expertů" ČSSD už dal mezi řádky poznat, že po volbách bude vše jinak.

Jedinou cestou k lepším zítřkům je omezení výdajů státu. Daně už jsou vysoké nad únosnou mez a stále to nestačí. Na předvolební sliby je každý daňový výběr krátký. Nyní si způsob šetření ještě můžeme vybrat, můžeme si určit priority. Kdyby bylo mizerně, můžeme si i něco půjčit. Ale přijde den, kdy daně nebude komu zvedat, nebude od koho si půjčit a zrovna bude zase nějaká krize. Jak pak zajistíte, aby stát neudělal bankrot?

Jiří Paroubek je jak z těch úvěrových společností, na které by rád měl zákon proti lichvě. Vidina peněz a o splácení ani slovo. Můžete si vzít peníze a mít se líp. Jenže potom se budete mít hůře o částku, kterou jste si půjčili plus úroky z ní. Pokud takto naletí jeden člověk úvěrové firmě, sám si to odskáče. Jenže pokud těch 30 % podlehne vábení Jiřího Paroubka, odskáčeme si budoucí pokles životní úrovně všichni. A to mluvím o obyčejném dluhu, bankrot si raději nepředstavuji.

Jiří Paroubek nám nabízí, že si naším jménem vezme úvěr na pokrytí 13. důchodů a vyšší mateřské. A tento kouzelný úvěr se prý nemusí platit. Jenom dnešní úroky z našeho dluhu by utáhla 3 menší ministerstva. Nedopouští se ten člověk náhodou klamání spotřebitele?

Možná to ale pak vyřeší šalamounsky: Po volbách oznámí, že volební sliby na příjmové stránce nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a že za to může ODS. A abychom zachovali vyšší mateřskou, musíme zdanit bohaté, definované jako všichni s ročními příjmy nad 0,2 mil. Kč ročně, zvýšit DPH na 25 %, spotřební daně, silníční daň a daň z nemovitosti... Toho bych se nerad dočkal, protože svůj domov mám rád.

Buď musí dostat rozum Jiří Paroubek a nebo významná část jeho voličů. Slibovat nové výdaje, které nemají žádné opodstatnění, je zločin. Potřebujeme zdroje do investic, ne do spotřeby. Do sféry soukromé, ne do veřejné. Nemůžeme žít donekonečna lépe, než odpovídá naší situaci. Věřím, že národ není hloupý.

Možnou cestou by bylo vrátit se na z hlediska výdajů na důchody, platy veřejné sféry a dávky do roku 2005 a navýšit je pouze o inflaci. Tím bychom získali čas a prostor pro reformu důchodového systému, pracovního práva, zdravotnictví...Je to ještě relativně bezbolestná cesta, jak bez dalšího zvyšování daní dosáhnout stability veřejných financí. Pouze nízká poptávka po zdrojích ve veřejném sektoru zpřístupní zdroje pro soukromé investice, které vygenerují další. Teprve tehdy poroste životní úroveň nikoliv na úvěr.