Jak stát (z)řídil energetiku

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Osobně nemám nic proti obnovitelým zdrojům energie, myslím, že by si časem vydobyly své místo v energetice i bez státní podpory. Nejklíčovějším slovem minulé věty je ČASEM. Celá EU naběhla na ekologickou vlnu v naději, že moudré vlády posunou nové technologie v čase o několik let či desítek let. Důsledky této domýšlivosti jsou zdeformované trhy, vyšší ceny energií, naštvaní občané, vyplýtvané zdroje.

Pan Urban dnes v OVM pronesl, že za průšvih s obnovitelnými zdroji je odpovědná EU. Pravda, EU zacílila na 8% podílu obnovitelných zdrojů, ale příslušná směrnice nechává státům volné ruce, jak toho dosáhnout. ČR suverénně sama našla vůbec nejhorší řešení ze všech špatných, které nalézt mohla, zajištěním výkupní ceny na 15 let.

Fakticky odsoudila domácnosti i firmy na 15 let od ukončení opatření platit příplatek za obnovitelné zdroje, který určitě neklesne, zatímco technologie budou jistě jinde, než před 15 lety. Pokud už chtěl stát nějak pomoci obnovitelným zdrojům, mohl přispět do výzkumu účinnějších systémů či akumulace elektřiny. Nebo mohl alespoň dotovat výstavbu solárních elektráren namísto provozu, jako to ostatně dělá u řady průmyslových výrob. Je to také nic moc opatření, ale s velkou výhodou. V okamžiku, kdy je vyhodnoceno jako nadbytečné, stačí udělat prostý škrt a náklady se zastaví ze dne na den, bez dalších dopadů do ekonomiky nebo na daňového poplatníka (téměř, pro detailisty). Za opatření, které vnucuje lidem náklady ještě 15 let po jeho zrušení, by měli všichni, kteří pro něj hlasovali, rovněž dostat 15 let.

Politici věřili, že trh naučí, jak se to dělá správně. Trh je ale krutě likviduje jejich vlastním nápadem. Kdo by si byl pomyslel, že jistá investice přiláká z ekonomiky tolik zdrojů? Myslí někdy politici? Trh je řízen rozhodnutím jednotlivců, kteří svými rozhodnutími ovlivňují pouze sebe, ať už v dobrém nebo zlém. Politici ovlivňují všechny, vedeni vírou, že jejich rozhodnutí jsou moudřejší, než rozhodnutí jiných. Jedině tržní síly jsou ale kompetentní rozhodnout, co se bude vyrábět, jak se to bude vyrábět a kdy se to bude vyrábět. Stojí za tím sledování vlastního prospěchu každého jednotlivce, který hledá způsoby, jak by se mohl mít lépe. To je motorem veškerého pokroku a bohatství, jakého lidstvo dosáhlo a neexistuje nic, co by tento motor dokázalo nahradit. Boom solární energetiky opět ukázal, jak nebezpečná je touha (vy)volených rozhodovat o cizích osudech.

Jak vyřešit stávající solární elektrárny? Moc možností není, možná ale nebude zbytí a příplatek za obnovitelné zdroje bude muset uhradit stát. Je to kruté, ale relativně čisté. Lepší, než se trápit vymýšlením sociálních kompenzací pro nízkopříjmové skupiny. Stát si vyžere, co si navařil. Daňový poplatník si zaplatí za to, jaký voly volil. A takouvou hloupost už snad neuděláme, ne? Položka v rozpočtu bude děsit politiky nejméně 15 let jako pomníček za osudovou domýšlivost.