"Global Governance", "International Cooperation" a občan

Václav Klaus je zarytým příznivcem mezinárodní spolupráce před globálním vládnutím, což není nikterak překvapivé. Problémem jeho přístupu je, že našoupal ekonomické subjekty do států a stát potom pokládá za reprezentanta jejich zájmů na mezinárodní scéně. Co mohlo platit kdysi, nelze aplikovat dnes.

Globalizace je drsný proces, který likviduje nejen nepřekonatelné vzdálenosti a bariéry, ale i všechny teze, založené na suverenitě státu nad svým občanem, potažmo firmou. S Globalizací hranice i vzdálenosti mizejí a stát ztrácí jednak kontrolu, ale také schopnost účinné obrany práv, pokud se na to díváme z liberálního pohledu.

Aby byl schopen nadále chránit práva svých občanů a firem, musí spolupracovat s ostatními státy. V prvotních fázích této spolupráce pravděpodobně převažují zájmy reprezentované národností, protože provázanost ekonomik je nízká, nicméně s otevřením hranic, jejichž prvním prvkem bývá svobodný obchod, ekonomická provázanost narůstá. Nárůst propojení ekonomik vede k nutnosti stále těsnější spolupráce, přičemž se tato spolupráce dostává k otázkám, které nemají s národností pranic společného. Pokud vůbec existují nějaké otázky, u nichž se preferované řešení odvíjí od příslušnosti k národu. Drtivá většina otázek má odlišná řešení z hlediska hodnotového uspořádání, zjednodušeně levice-pravice.

Občan bude mít na tyto otázky vždy své vlastní odpovědi a stát těžko může reprezentovat všechny své občany. Je dost problematické, zda reprezentuje alespoň většinu. Pro mě je noční můrou, že by mě na mezinárodní scéně měl zastupovat naprosto nekompetentní Lubomír Zaorálek, většina jeho příznivců by zase těžce nesla mnou preferovanou vojenskou intervenci do KLDR.

To je největším problémem mezivládní spolupráce, nikdy není patrné, čí zájmy ona vláda vlastně reprezentuje. Rozpor v mezinárodní politice není tak velký, příklad výše byl extrémem, ovšem tím jak globalizace roste, jedná se častěji o tématech, před kterými občan neuteče. Zda bude režim v KLDR svržen či nikoliv, nemusí občana nijak vzrušovat, může si dovolit tento problém úplně ignorovat, co je mu do nějakých Korejců na druhém konci světa. Pokud ovšem dojde k dohodě o speciálním příplatku na boj s klimatem, zasáhne přímo jeho kapsu, aniž by byl schopen do toho promluvit (klid, opět jen ilustrace, snad nikoho nevyděsila).

Obecně otázka nové daně závazné pro všechny státy v mezinárodním měřítku, tedy téma týkající se každého občana, je při mezinárodní spolupráci řešena dohodou vlád, které ovšem mluví za určitý výsek svého občanstva, nikoliv za národ, jak by se mohlo zdát. Protože v každém národě jsou překvapivě téměř v poměru 1:1 pravičáci, kteří vyšší zdanění odmítají, i levičáci, kteří požadují větší roli státu a vyšší daně. Výsledek jednání vlád vůbec nemusí odrážet náladu veřejnosti. 

Naopak jeden superstát v konceptu Global Governance by poskytoval občanům možnost volit globální vládu stejně jako uvnitř národního státu, která by poskytovala právní rámec, tedy ochranu práv globálně a s mandátem vyšším, než kluci z národních vlád.

Nadnárodní systém orgánů má výhodu, že do něj promlouvají občané víceméně přímo a politickým stranám musí jít o každý hlas, což politiku kultivuje. Mezivládní koncept je dohodou kluků u moci, kteří se ohánějí velikostí svého státu. Ve výsledku rozhodují reprezentace velkých států. Vede to k aroganci vůči mnohem větší skupině obyvatel a také ke vzniku "zlé krve", která pro špatná a arogantní rozhodnutí napomáhá různým extrémistickým hlupákům k politickému úspěchu.

Globální vláda určitě nevznikne. Nelze však už ani spoléhat na čistě mezinárodní spolupráci. EU dospěla do stádia, kdy jsou viditelnou překážkou jediného svobodného trhu takové věci, jako daně či rigidita a odlišnosti pracovních trhů. "Vláda" v EU je již kombinací mezinárodního a nadnárodního přístupu, přičemž mezinárodní stále převažuje. Tato "vláda" činí rozhodnutí, která mají přímý dopad na občany. Činit taková rozhodnutí musí, nicméně zde chybí zpětná vazba k občanům. Přímo volen je pouze Evropský parlament, Rada jsou přímo národní státy a Komise je jmenována národními státy. Mluví se o francouzských, německých nebo britských zájmech, nicméně ne všichni Němci chtějí pomoci Řecku, ne všichni francouzští zemědělci si připadají tak neschopní, aby je společná zemědělská politika EU bránila před konkurencí, ne všichni britové se kontinentální Evropy štítí.

EU stojí nevyhnutelně před dalšími reformami. Na tahu jsou zejména politické strany. Zejména ty musejí být schopné primárního sjednocení na ideovém základě a společného postupu napříč všemi státy EU. Tragédií je, že dosud tak činí pouze soudruzi na levici. Teprve celoevropská činnost stran může mít za následek takovou reformu EU, která zajistí větší demokratičnost i funkčnost. Jedině tak bude mít nadnárodní EU ve správný čas ty správné pravomoce.

Pokud si někdo myslí, že existuje ideální konečná reforma EU, která zde bude věčně, mýlí se. EU směřuje nevyhnutelně k federaci, ale v tento okamžik, ani v letech následujících na ni nemá. Musí se stát ještě mnohé, aby do této fáze dospěla. Nicméně doba, kdy stačilo, aby se šéfové vlád sešli a dohodli, už je dávno za námi, to si musí uvědomit i Václav Klaus. Svět se mění mnohem rychleji, než jsou si mnozí ochotni připustit.