Evropa jde do kopru, Česko do hnoje

Za nezměněných podmínek to se starým kontinentem nevypadá pro následující desetiletí vůbec dobře. Evropská společnost má na levé noze přivázánu těžkou kouli sociálního státu a na pravá noze neméně těžkou, ne-li těžší kouli socialismu pro bohaté. Této zátěže se musíme zbavit, chceme-li dosáhnout v globálním závodě nějakého úspěchu a neskončit jako vyhořelý, nezajímavý a stále jen chudnoucí region.

Je potřeba zdůraznit, že ještě nikdy v historii nepožívala naše civilizace takového rozsahu svobod, jako je tomu dnes. Je však varující, že jedna významná složka této svobody je neustále omezována. Další a další ukrajování ekonomické svobody člověka vede k silnější a silnější závislosti na státních rozhodnutích, vytrácí se schopnost řídit svůj osud a tím pádem nakonec přicházíme o veškerou naši svobodu a také bohatství.

Bohatství vytvořené člověkem si uzurpuje stát, což v žádném případě není nějaká vznešená instituce, jak si někteří myslí, ale prachobyčejný prostředek moci pro jiné lidi. Tito lidé udržují svoji moc prostřednictvím sociálního státu a bohatnou skrze veřejné zakázky a dotace-proto socialismus pro bohaté. Jak vidno, není příliš důležité, zda se tito lidé hlásí k levici či pravici, podstatné jsou činy.

Pod pojmem sociální stát si mnoho lidí představuje solidaritu. Bohužel mylně. Pomineme, že solidarita je DOBROVOLNÁ pomoc jinému, přesto sociální stát rozhodně neplní funkci sociálního zabezpečení. Namísto zajištění znevýhodněných a nemohoucích, kteří se o sebe postarat při sebevětší vůli nedokáží, zajišťuje daleko více zdravé a silné lidi, kteří po svých bez problémů dojdou k volební urně. Groteskním vyjádřením je všudypřítomná podpora rodin s dětmi. V ekonomice není silnější jednotka, než když se dva lidé spojí dohromady a založí rodinu. Rodina rozhodně není tím slabým článkem společnosti. Prioritou péče o postižené ve III. stupni či o lidi v LDN si ale nikdy nezískáte tolik voličského vděku, jako podporou rodin s dětmi. Dnešní sociální stát je zrůdný mechanizmus pro nákup voličských hlasů a je potřeba ho nemilosrdně zlikvidovat.

Jak funguje socialismus pro bohaté? Část veřejných zakázek: Jiříček v zastupitelstvu vypíše výběrové řízení, které má podmínky, jež mohou splňovat pouze jeho kamarádi Mireček, Vojtíšek a Pepíček. Proběhne tendr, který po dohodě nad pivem vyhraje Pepíček. Za relativně nízké skutečné náklady splní zadání, za část peněz nakoupí subdodávky u Mirečka a Vojtíška, Pepíček, Mireček a Vojtíšek pak nakupují služby u Karlíka a Karlík posílá sponzorský dar Jiříčkově straně, aby mohla vyhrát i příští volby.

Část dotací: Pepíček vlastní poblíž svého bydliště sklad v nic moc stavu. Za své úspory ho poměrně levně opraví, nakoupí zařízení a rozjede výrobu. O okres dál má Mireček pouze prázdný pozemek, ale v okrese je třeba vyšší nezaměstnanost, takže splňuje podmínky pro možnost získat nějakou tu podporu. Vezme si úvěr od banky, vyřídí si dotace, postaví zbrusu novou halu, rozjede výrobu a protože má zadotovanou investici i lidské zdroje, Pepíček mu není schopen konkurovat a časem je nucen továrnu uzavřít. Lze doplnit o mechanizmus skrytého či veřejného sponzorování dalších osob a partají, která mají rozhodovací pravomoc, ale to už ani není příliš důležité. Stačí pouze fakt, že svobodný Pepíček za své zdroje využil nějak svá aktiva, platil daně a za tyto daně ho mohl konkurent o okres dál doslova sešrotovat. Dotace v celé Evropě významně ovlivňují možnosti využití aktiv a alokace zdrojů a nikdo se již nemůže svobodně rozhodovat, jak bude podnikat, protože tu vždy bude riziko, že ho zadotovaný konkurent odstřelí. Dotace jsou dalším mocenským nástrojem, skrze který pronikají chapadla státu i do soukromého sektoru se všemi neřestmi.

Socialismus, jedno zda pro chudé či bohaté, vždy dojede na to, že peníze ostatních jednou dojdou. Pokud stávající stav nezměníme, hrozí, že jednou snem chudého Evropana bude lepší život v jakékoliv jiné bohatší a vyspělejší části světa.

Socialismus hrozí záhubou celé Evropě, o Česku to však platí dvojnásob. Kupříkladu vlaky. Chybí nám vysokorychlostní tratě pro přepravu zboží i lidí, stamiliardy investované do zrychlení na pouhých 160 km/h jsou prakticky vyhozené peníze. Vzdělávací soustava stále upadá, Česko se stále propadá v konkurenceschopnosti. Evropská integrace přešlapuje na místě, Evropa stále není schopná bez USA účinně řešit konflikty a problémy ani v její těsné blízkosti.

Pokud má Evropa v budoucnu něco znamenat, je potřebná institucionální reforma EU i uvnitř členských států, redefinice role státu ve společnosti, navrácení ekonomické svobody, likvidace dotací, nahrazení sociálního státu účelnou formou pomoci těm, kteří ji skutečně potřebují, snížení daňové zátěže, rozvoj vzdělanosti a infrastruktury. Zatím ale ani většina obyvatel a snad ještě větší procento politiků neví, kam směřovat, těžko pak očekávat nějaký posun žádoucím tempem. Přitom je první krok velice jednoduchý, zvednout hlavu, aby jste neviděli při volbách jen vlastní peněženku, ale také své životní cíle, hodnoty, směřování v mnohem delším horizontu než pár měsíců či let.