EU potřebuje vládu s přímou politickou odpovědností

Chybějící politická odpovědnost je kámen úrazu dnešní EU, je příčinou její nízké akceschopnosti, bobtnání orgánů, jejich neefektivity i občasných úletů, ze kterých zůstává rozum stát. Ty jsou následně záminkou k bezhlavým útokům od euroskeptiků, kteří se snaží vtisknout veřejnosti obraz, že příčinou potíží EU je její samotná existence. To je samozřejmě hluboký omyl.

Dnes je jedinou přímo volenou institucí Evropský parlament. Rada ministrů je generována přímo vládami členských zemí a Komise, která je předobrazem vlády, je rovněž jmenována národní vládou. Ministři národních vlád berou většinou zasedání Rady jako výlet za občerstvením, fakticky jednání probíhají v COREPERu (Výbor stálých zástupců). Takové uspořádání je efektivní tehdy, když se nic neděje, řekněme na veget. Proč by ministři řešili věci, které je ani jejich voliče nezajímají a kterým, přiznejme si, ani pořádně nerozumí. Často mají co dělat, aby zvládli přidělený resort doma.

Toto uspořádání generuje i svádění domácích problémů na "Brusel" na straně jedné, na straně druhé i pochybné aktivity ze strany "Bruselu". Docela dobře se daří maskovat fakt, že "Brusel" je integrální součástí politické odpovědnosti národní vlády ve dvou ze tří hlavních institucí. Aby se lidé podléhající národní vládě, ale v rámci struktur EU, nemuseli bát o místo, zkrátka se obloukem vyhýbají čemukoliv, za co by je mohli doma peskovat. Obraz zbytečnosti je dokonán. V takovém prostředí mohou Evropu posouvat vpřed pouze opravdové osobnosti typu Hellsteina či Dellorse, kterých je ovšem v politice zoufalý nedostatek na všech úrovních. Nebo je potřeba změnit prostředí.

První reformní kroky musí spočívat ve změně Rady a Komise. Komise musí být nahrazena obyčejnou vládou, jejímž předsedou by byl předseda nejsilnější frakce v EP. Tato vláda by vzešla z voleb do EP a počet křesel by již neodpovídal národnímu klíči. Vláda o 27 členech je faktická pitomost korunovaná komisařem pro mnohojazyčnost. Jak se budou jmenovat funkce komisařů Chorvatska a dalších balkánských států, jejichž vstup je v čase pravděpodobný a snad i žádoucí, raději ani nepřemýšlím. Skončilo by podivné se motání střední cestou a volby do Evropského parlamentu by se staly ostrým soubojem levice a pravice. Zatímco dnešní EU pohání konsenzus mezi státy (i mezi pravicí a levicí), v budoucnu to musí být ideový souboj o přízeň voličů. Bohužel z národních států vidíme, že ani soutěž levice a pravice nezaručuje konec zbytečných ministerstev (bez portfeje, pro lidská práva), nicméně drsná soutěž ideových proudů místo dnešního mazlení je klíčovým předpokladem, aby vůbec nějaký tlak na efektivitu vznikl.

Radu je třeba transformovat ve druhou parlamentní komoru, v podstatě senát, kde by měl každý stát bez ohledu na velikost stejný počet zástupců. I on musí být volen a jeho úkol je velmi podobný národnímu senátu, má zajistit, aby přijímaná legislativa nepoškozovala jednostranně specifické území. V evropském pojetí brání situaci, kdy by se část EU vydala jiným směrem než druhá, což by vedlo při prohloubení odlišností k nevyhnutelnému názorovému rozkolu a štěpení. Pro euroskeptiky je onen strážce národní suverenity. Míra sdílení suverenity je pak odvozena od hlasovacích pravidel právě v senátu, zatímco v dnešním EP by se hlasovalo většinově neodlišně od národního. Předsedou senátu je stálý předseda Rady, kterého si naše média tak hloupě nazvala Evropským prezidentem.

Máme-li mít evropského prezidenta hodného toho názvu, není myslitelné, aby byl volen jinak než celoevropskou přímou volbou a ve dvou kolech. To bude ten člověk, kterému může Obama kdykoliv zavolat. Ten člověk, který Evropu sjednocuje a díky němuž nebude na svojí důležitost ve světě jen nostalgicky vzpomínat.

V podstatě jsem zde narýsoval superstát, nadnárodní schéma. Nicméně zastánce mezivládního schématu upozorňuji, že mezivládní schéma je zde dnes. Fakticky je dnes EU schopná nějaké činnosti jen tehdy, pokud se elementárně dohodnou Německo s Francií a dostatek států se přidá. Který ze systémů vám připadá spravedlivější a demokratičtější?