Dvacet let iluzorního bezpečí uběhlo, než říše zla na východě znovu ožila a zastihla nás stejně nepřipravené, jako na počátku. Během dvaceti let míru a bezpečí jsme neudělali nic proto, abychom naši svobodu a demokracii dokázali účinně bránit.
Zlenivěli jsme a zpohodlněli. Na obranu máme přece NATO. Zatímco jeden člen této aliance dokáže bránit sebe i své spojence, zbytek spojenců se, čest výjimkám, spíše veze. Drtivá většina členů NATO nevydává na obranu ani ta dvě procenta HDP, jak zní oficiální závazek, u USA je to téměř pět procent.
Hlavní problém není ani tak v tom, že by výdaje evropských států na obranu byly nízké (přestože nižší než by bylo třeba rozhodně jsou), ale v tom, že evropské obranné kapacity prakticky nejsou schopny akce. Jakákoliv bojová operace v rámci NATO vyžaduje hlavní roli USA. Trpělivost amerického daňového poplatníka však není nekonečná.
USA neváhaly nasazovat své zdroje a americké životy, když byla Evropa na kolenou, ostatně přežití svobody a demokracie v Evropě, které si v těchto dnech připomínáme, bylo v jejich zájmu. Platí to i dnes. Evropa však dnes není na kolenou a EU je hospodářský prostor s větším HDP než mají USA. Je tedy logické, že americký daňový poplatník oprávněně očekává, že pokud už EU přímo nepomáhá bránit americké zájmy po světě, tak alespoň ubrání sebe sama a své okolí.
Kromě toho, že současný stav EU je nefér vůči našim spojencům, je také hambou nás samých. Co na to naše čest? A co na to evropský daňový poplatník? Ty výdaje nejsou malé, nejsou dostatečné a máme za ně značné kapacity, které ale nejsme prakticky schopni použít. Ani nemáme jasno, k čemu bychom je použili, což je druhá strana téže mince.
Na cokoliv, co se poslední dobou událo, jsme nebyli jako Evropa schopni pořádně zareagovat. Nemáme absolutně žádnou ucelenou zahraniční politiku ke svému okolí (o světě ani nehovořím), možná máme ekonomickou část, ale to není zahraniční politika. Zahraniční politika musí umět reagovat na "co se stane když", aby když se to stane, EU učinila reakci.
Libye, Sýrie, Ukrajina. Naše dosavadní reakce je taková, že se představitelé členských zemí sejdou, najdou si na mapě, kde se to stalo, zjistí si na wikipedii, proč se to stalo, pak zjistí, že na wikipedii není, co by měli dělat, tak dají hlavy do hromady a vyleze z toho prohlášení, že události jsou nešťastné, že stojíme na straně lidských práv a demokracie a že uplatníme sankce vůči agresorovi, pokud nás to tedy nebude moc bolet. Na nejsilnější ekonomiku světa je to trochu trapné.
Je na čase to změnit. EU musí mít jasně definovanou a pružně prováděnou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Nikoho nezajímá, co si myslí nějaký ostrov u Evropy, natož pidizemě v jejím srdci. Ale co si myslí EU, to bude utvářet globální politiku.
Vytvořili jsme nejsilnější ekonomiku světa, naše svobody a hodnoty však musíme být schopni uhájit i za hranicemi, "nebudu si tě všímat, nevšímej si ty mě" vůči agresorům nikdy nepomohlo. EU musí být schopna svou pozici ve světě hájit slovem i mečem. Musí být schopna předcházet konfliktům, případně je rázně ukončit, ne řešit až následky v podobě terorismu a uprchlíků.
Je na čase, aby měla EU odpovědnou reprezentaci s mandátem za ni mluvit a rozhodovat a aby racionalizovala své vojenské kapacity. Není nezbytně nutné budovat evropskou armádu, ale je třeba si uvědomit, kolik jsme schopni a především ochotni do naší obrany investovat, ta celoevropská armáda zkrátka dává více muziky za méně peněz, zejména pokud si uvědomíme, že v ideálním případně je připravena k použití, nikoliv používána. Z realistického pohledu zlepšíme mnohé i tím, že mezi sebou budou armády jednotlivých zemí hlouběji spolupracovat. Dnešní situace by nás k tomu měla nakopnout dříve, než nás někdo zašlápne.
Jsou-li vám mé články a názory sympatické, je možné se mnou být ve spojení přes facebook skrze "to se mi líbí" stránku: www.facebook.com/martinprochazka007
