Dluhy a svoboda

Dluhy se svobodou se moc nekamarádí. Ve starověkém Římě se dlužník stával otrokem. Za neschopnost splácet své závazky mu byla odňata svoboda, protože jeho práce byla posledním aktivem, kterým mohl svůj dluh uhradit.

Otrokům se dařilo zpravidla podle jejich aktuální hodnoty (jako každému aktivu). V dobách relativního klidu, kdy otroků moc nebylo a rekrutovali se převážně z řad dlužníků, bylo o ně relativně dobře pečováno, protože takový otrok byl aktivum vzácné a jeho smrt by majitele poškodila. Podstatně hůře se jim dařilo například po válečném konfliktu, kdy otroků byl přebytek a sem tam nějaké to úmrtí nečinilo majiteli vrásky, za minimální náklady si pořídil dalšího.

Úpadek jednotlivce do otroctví je sice dnes v naší civilizaci vymýcen, namísto toho se však otroky mohou státi celé národy, neboť stát na sebe vzal právo zadlužovat všechny své občany. Ti, bohužel bez ohledu na to, koho volili ve volbách, ve svém důsledku ručí za svůj stát společně a nerozdílně.

Řecko se nachází ještě v době, kdy otrocké národy jsou vzácné a může si nyní zvolit svého otrokáře, kterým se stává EU. Podmínky jsou zlé a zotročenému národu se nelíbí, jak dává hlasitě najevo stávkami, ale všechny další alternativy jsou mnohem horší.

Problém je, že do dluhové pasti směřuje celá západní civilizace. Kdo bude otrokářem ČR? Pokud bude mnoho národů zotročeno, jak s námi bude náš pán zacházet? V Římě měli otroci cenu mimo jiné podle své síly, jako předpoklad přínosu svému majiteli. Koupí si nás potom vůbec někdo, pokud budou na trhu otroci jako Nemecko, Francie, USA? Co když nás majitel prostě nechá zhynout?

Většina národa snad umí vládnout moudře svým soukromým financím, ale nad veřejnými se chová příšerně. V naší pýše nad znalostní ekonomikou a pohrdáním nad "Made in China" jsme si neuvědomili, že spotřebováváme více zdrojů, než vytvoříme. Půjčujeme si od těch, kteří více zdrojů vytvářejí, než spotřebovávají. A oni budou chtít být odměněni za svou skromnost, spotřebovávat více a tedy chtít své zdroje zpět.

 Stále jsme krátkozrací, stále si myslíme, že čím více budeme spotřebovávat, tím lépe se budeme mít. Na spotřebu si stále půjčujeme. Už nejsme tak suverénní, abychom mohli požadovat od zemí BRIC půjčky a zároveň jim mohli vyčítat stav jejich lidských práv. Brzy ztratíme svobodu v určování našich rozpočtových priorit. Kolik svobody budeme muset ztratit, aby nás sebezáchovný pud vyvedl z omylu, začali jsme být vděčni za to, co máme, a začali vybírat politiku splácení dluhů dříve, než se propadneme do otroctví?