Cesta z krize je vlastně snadná

Je velice snadná, leč politicky nekorektní. To by nevadilo, kdybychom neměli politiky buď hloupé nebo zbabělé. Takže nějak stručně a zároveň komplexně v pořadí přibližně chronologickém, jak udělat pořádek ve veřejném sektoru, protože ten je jádrem dnešních potíží:

1. Zrestartovat sociální dávky, důchody a platy veřejné sféry na úroveň 2005 a dorovnat inflaci, ani o haléř víc. Je to tvrdé, ale férové a spravedlivé. Okamžitě stabilizuje rozpočet a dává prostor k časově náročnějším reformám.

2. Reforma rozpočtového určení daní: omezení plateb samosprávám na základě počtu obyvatel, přechod k adresnému financování, kdekoliv je to možné. Lze určit, kolik stojí správa km silnice x-té třídy, m² chodníku, provoz agendy XY. Platí nejprve průměr, během času přitahování = tlak na efektivitu. Krok je nezbytný, jak je vidět z Prahy. Není normální, aby město vystavělo nejdražší cyklostezku světa, pořídilo nefunkční kartičku za miliardu a stále se chlubilo vyrovnaným rozpočtem v době poklesu.

3. Transparentnost veřejné správy: všechny kontrakty veřejné na internetu, stejně tak všechna jednání, rozhodnutí a další úkony. Stejně tak evidence všech plateb na všech úrovních, musí být dohladatelné, kolik, kdy, komu a proč bylo zaplaceno. Zrušení anonymních akcií. Vlastníci společností musí být dohledatelní, nejen pro veřejné zakázky, ale i pro činnost své firmy. Důsledné vymáhání povinností vůči obchodnímu rejstříku, jejich ignorování by bylo mimo běžných sankcí důvodem k okamžitému rozvázání smluv s veřejným sektorem.

4. Omezení korupčních potenciálů skrze posílení osobních svobod a omezení veřejné moci. Týká se územního plánování. Samosprávy už by nepovolovaly činnost vlastníků pozemků. Princip "co není povoleno je zakázáno" by byl nahrazen principem "co není zakázáno, je povoleno". Zákonem by byla dána práva vlastníka i jeho povinnosti z efektů sousedství. Své záměry by pouze oznamoval ve lhůtě sousedům plus samosprávě, ta by nemohla nic zakazovat, pouze vznášet stížnosti ze zákoných důvodů (životní prostředí, poškození práv sousedů, památková zóna, NE "veřejná" zeleň), arbitrem sporů by byl nezávislý soud, nikoliv město, které může být stranou sporu. Kde není důvod ke korupci, neexistuje korupce.

5. Reforma zdravotnictví na principu osobních účtů, motivace, odpovědnosti a ziskovosti v trojúhelníku pacient-pojišťovna-lékař(zdravotnické zařízení). V systému zůstává solidarita=pojistné je v % z platu, motivace k odpovědnosti=část přebytku by bylo možné odčerpat na jakékoliv potřeby, z druhé části by pojišťovna hradila ztrátové účty. Co po tomto vyrovnání pojišťovně zbyde, je její zisk a je oprávněna s ním naložit dle libosti, třeba vyplatit akcionářům. Pojišťovny budou mít zákonem stanovený povinný minimální rozsah poskytované péče. Slouží k vyrovnávání informační asymetrie mezi lékaři a pacienty, o pojištěnce soutěží mimo jiné vyhledáváním nových a účinnějších léčebných postupů, rozsahem péče nad povinným a její dostupností. Jejich přirozeným cílem je tedy udržet ekonomickou aktivitu svých pojištěnců, příznivý poměr ziskových a ztrátových účtů a tím svůj zisk. Zdravotnická zařízení a lékaři vyjednávají ceny úkonů s pojišťovnami, generují zisky a tak lákají i investice. Pouze tyto tržní principy zajistí rozvoj odvětví a zmírní dopady demografického vývoje, pokud bude schopné udržet ekonomicky aktivní lidi i ve vysokém věku. V tomto systému jsou poplatky irelevantní.

6. Reforma sociálního systému založená na jistotě životního minima a uhrazeného odpovídajícího zdravotního pojištění. Sociální pojištění bude integrováno do daně, tím přestane existovat. Stát nechť garantuje minimum, sociální pojištění mohou nabízet pojišťovny, ale stejně vyjde výhodněji jistit se proti krátkodobé nemoci úsporami a využít je v případě potřeby, než se vzdávat svých peněz skrze pojištění. Dlouhodobé nemoci by byly řešeny skrze zdravotní pojištění. Daň proporciální s minimem výjimek a především bez stropů.

7. Reforma důchodového systému: nesmí se dotknout stávajících důchodců, musí být založena na přesunu odpovědnosti ze státu na jednotlivce. Poměr mezi odpovědností státu a odpovědností jednotlivce je odvislý od věku. Čím mladší generace, tím více má stáří ve svých rukou. Stát pouze garantuje určité minimum. Je na místě varovat před povinnou účastí v penzijních fondech. Povinnost investice do jednoho instrumentu ho nekale zvýhodňuje oproti jiným. Nechť se každý rozhodne sám za sebe (a nese následky svého rozhodnutí).

I další kroky jsou třeba, ale to je na knihu, ne na článek. Pokusil jsem se najít rovnováhu mezi stručností, konkrétností, kompletností a pochopitelností. Omlouvám se všem, kteří se budou domnívat, že se mi to nepodařilo. Zkuste to lépe.

Stát je garantem práva, díky právu může společnost vzkvétat. Státní dluhy ji ovšem mohou zahubit, neboť díky přemíře státních dluhopisů nezbydou prostředky pro podnikové investice, skutečný motor ekonomiky. Stabilita veřejných rozpočtů a jejich nízká velikost je středobodem budoucího úspěchu v globální konkurenci a síly západní civilizace. Nemůžeme diktovat Číně, jak se má chovat ke svým občanům a zároveň od ní požadovat financování našich těžkopádných sociálních a zdravotních systémů. Má-li naše slovo ve světě něco znamenat, musíme dávat jasně najevo, že naše svoboda ruku v ruce s odpovědností nám přináší prosperitu.

Na závěr trochu moudra: 

Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledků tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.

Tomáš Baťa, 1932