Cesta k prosperitě přes omezení státu

Udivuje mě stále rozsah přesvědčení, že krize má být řešena přísnější regulací. Přitom to je právě přemíra regulací a státních zásahů, která je za ni odpovědná.

Připomeňme si podstatu vzniku krize současné. FED držel nízkou úrokovou míru od roku 2001 až do roku 2005. Tato politika vedla k sílící poptávce po nemovitostech a k enormnímu růstu jejich cen, vládní stimuly skrze agentury Freddie Mac a Fannie Mae problém umocňovaly. S projevem inflace započal v roce 2005 růst úrokových sazeb, hypotéky se staly nesplatitelné, banka získané nemovitosti okamžitě prodávala a došlo k propadu cen. Obviňovat nástroje, které umožňovaly rozklad rizika, je naprosto nemístné. Primární příčinou byla, je a vždy bude měnová politika FEDu (mimochodem stejně jako před krachem 1929).

To, co se stalo, je důsledkem všeobecné víry, že je centrální banka kompetentní řídit úrokové míry, chcete-li řídit hospodářství. Stejně tak se mnoho lidí domnívá, že stát umí efektivněji alokovat zdroje než soukromý sektor, navzdory nepřetržitému vystavování realitě, kde vidí, jak stát zdroji systematicky plýtvá.

Část populace si zkrátka vědomě či nevědomky přeje být řízena, protože má strach ze svobody, rozumějme odpovědnosti, což jsou nedělitelné pojmy. To je logické vysvětlení, proč je dlouhodobě rostoucí vliv státu, když už ne obhajován, tak alespoň tolerován. Stát automaticky bobtná, protože díky neefektivitě potřebuje na stejné služby více a více zdrojů, zejména, pokud vytěsnil soukromý sektor z jejich poskytování. Pod hrozbou ztráty těchto prachmizerných služeb pak část populace ráda odkýve vyšší zdanění, zejména, je-li doprovozeno "těch nejbohatších", přičemž se mezi ně rozhodně nepočítají. Jaké je potom překvapení, když to nestačí. Pokud jsou pro vás zde zmíněné pojmy příliš abstraktní, doporučuji jako konkrétní příklad železnici, rostoucí požadavky ČD na financování dopravy a nepřetržitě klesající konkurenceschopnost oproti svobodné silniční přepravě. Vše ostatní funguje na stejném principu.

Státní otesánek musí nakonec dostat odtučňovací kůru. Fakticky to znamená omezení výdajů, omezení služeb, omezení sektorů, které stát ovládl. Z toho samozřejmě plyne, že čím větší stát, tím je způsobilejší navodit katastrofu. Vžilo se nám zde srovnávání států podle deficitu k HDP a dluhu k HDP. Toto srovnávání je naprosto mimo mísu, o situaci státu nevypovídá téměř nic. Dopad seškrtání rozpočtů na ekonomiku je podstatně nižší v zemích, kde je podíl veřejného sektoru malý, při škrtech není systém vystaven dramatickým změnám a je zde navíc hypotetický prostor zvýšení daní, zatímco dopad škrtů v ekonomice s velkou rolí veřejného sektoru může být dosti drastický a prostor ke zvýšení daní zpravidla neexistuje ani hypotetický.

Účinný způsob jak omezovat dopady krizí tedy spočívá v důsledném omezení moci státu v zásazích do ekonomiky všeho druhu, jedině tak se lze vyhnout situacím, kdy jsou naše dobrá rozhodnutí mařena špatnými rozhodnutími jiných. Nic není větší jistotou, než že o svém příjmu, majetku a životě rozhodneme lépe, než kdokoliv jiný za nás.