Česká koruna je prý nejhorší měnou na světě. To je zábavné konstatování po pár dnech od počátku roku samo o sobě, navíc si určitě vzpomeneme na titulky o tom, že je měnou nejlepší. Stejně jako oslavné komentáře, že Česko může být druhým Švýcarskem a euro netřeba přijímat. Následovali jsme Švýcary v devizové intervenci. Včera ji SNB ukončila a způsobila tak pořádný šok. Budeme se opět opičit?
Neměli bychom, protože Česko nemá se Švýcarskem společného prakticky nic, snad jen to, že nemáme moře. Zatímco švýcarská intervence byla reakcí na razantní posilování měny, jehož příčinou byla pověst bezpečného přístavu, česká měna tehdy zvolna oslabovala tak, jak v dobách krize přísluší všem rozvíjejícím se rizikovějším trhům.
Švýcarský včerejší výstup z intervencí také ukázal, že s intervencemi není těžké začít, ale především je těžké s nimi skončit. Jak skončí ČNB? Nelze asi předpokládat poskočení kurzu o desítky procent jako v případě franku, Česko nemá se Švýcarskem vskutku společného téměř nic, důvěryhodnost zejména. Ale je jisté, že koruna bude hledat novou rovnováhu na silnějším kurzu a exportéři, kteří postaví své obchody do zahraničí na příjmech okolo 28 CZE za euro, budou mít problém.
Lze prakticky s jistotou říci, že to za to nestálo. Samozřejmě, slabší koruna pomohla růstu exportů, ale zdaleka nemá takový podíl na celkovém oživení české ekonomiky, jak by si zastánci měnových intervencí představovali. V týdeníku Euro proběhla zajímavá výměna názorů mezi pány Slaným a Skopečkem z Institutu Václava Klause na straně jedné (zde) a pány Králem a Saxou z ČNB na straně druhé (zde). Je k tomu třeba dodat pár poznámek, protože ekonomika přeci jen už není tím, čím byla v minulém století:
1) Inflace a její měření - Toto je kapitola sama pro sebe. Inflaci měříme na nějakém spotřebním koši. Tento koš se v čase nesmí moc měnit a měl by odrážet to, co lidé průměrně kupují. Zatímco v minulosti byly spotřební koše jednotlivých skupin obyvatel relativně podobné a stabilní, dnes se razantně zvýšila rozmanitost životních stylů a preferencí, navíc se u každého jedince tyto preference dále vyvýjejí. Klesla tak vypovídací schopnost ukazatele takto měřené inflace ve vztahu k posuzování ekonomické reality. Ve valorizačním schématu důchodů je inflace zapojena, ale pokud je inflace 0,5, pohonné hmoty zlevní o třetinu a jídlo s léky zdraží o 20%, valorizační schéma na základě běžných metod měření inflace nedokáže ochránit důchodce před poklesem životní úrovně. Různé spotřební koše různých skupin obyvatel vykazují různou míru inflace či deflace. Pokud vyjde běžně měřená inflace -0,5%, lze na takovém základě stavět hospodářskou politiku? A lze na pouhém cílování inflace stavět monetární politiku? (Do toho si můžete všimnout, že někdo komentuje meziroční inflaci, někdo meziměsíční, někdo čtvrtletní, takže různé základny, různá období na zavádějícím spotřebním koši a guláš je uvařen.)
2) Povaha ekonomiky - Druhá zásadní změna proti minulému století je povaha hospodářských vztahů. V minulosti to bylo tak, že v jedné zemi se něco vypěstuje či vytěží, zpracuje a prodá do zahraničí. V dnešní ekonomice máme prasátko narozené v Dánsku, vykrmené v Německu, poražené v Rakousku, zabalené v Česku do obalu s českou vlaječkou a inzerovanou v televizi nadnárodním řetězcem za doprovodu supertrapného vlasteneckého popěvku. Kdysi měl měnový kurz silnou souvislost s konkurenceschopností země, protože firmy nakupovaly většinou doma a ze zahraničí se dováželo spíše spotřební zboží. Jenomže dnes vyrábíme vše globálně, různé fáze výroby máme v různých zemích, tam kde jsou ti správní pracovníci či jiné zdroje, někdy správní zákazníci. Drtivá většina firem, která do zahraničí prodává, také ze zahraničí nakupuje, zde vyrobí nějakou přidanou hodnotu a prodá dále. V takové ekonomice nestabilní kurzy nepomáhají a vliv kurzu na konkurenceschopnost ekonomiky upadá.
3) Souvislost hospodářského růstu a inflace - Těžko si představit horší stav ekonomiky, než pokles HDP, zaměstnanosti a vysokou inflaci (ano, takové stavy už jsme v Evropě měli). Protipólem tohoto stavu je růst HDP, zaměstnanosti a pokles cen. To je povědomé, zní to jako stav české ekonomiky. A vlastně je to stav naprosto úžasný. Jak říkala jedna moudrá Vědma, vše, co má svůj začátek, má i svůj konec. Spolu s růstem ekonomiky by měla začít růst i inflace a posilovat koruna, protože tyto veličiny jsou daleko více důsledkové než příčinné. Koruna se ale chová přesně obráceně, než by měla, protože investory ČNB stále straší. Takže vliv našeho bohatnutí se přelije všechen do inflace. Jen nedává smysl, proč něco takového ČNB vyvádí, protože cílem ČNB ze zákona je měnová stabilita a cílování inflace je nástroj k dosažení měnové stability, nikoliv cíl.
Situace české ekonomiky v době zavedení intervencí kopírovala světový vývoj, růst okolo nuly, relativně stabilní míra nezaměstnanosti o něco výše, než by bylo žádoucí (přeci jen pružnost našeho trhu práce je značná oproti problémovým zemím typu Francie, Itálie, Španělsko či Řecko, kde míra nezaměstnanosti odpovídá enormním nákladům a riziku spojeným s přijetím nového zaměstnance). I míra inflace, respektive hrozící zkluz do deflace, byl dán vnějším vlivem. Česko je zkrátka malá otevřená ekonomika, chovající se jak další spolkový stát SRN. Vývoj eurozóny má nesrovnatelně vyšší vliv na hospodářský vývoj ČR, než jakékoliv opatření vlády nebo ČNB. Navzdory všem problémům, kterým euro jako společná měna čelí, by bylo české ekonomice daleko lépe, pokud by již byla členem eurozóny. Odpadla by nejistota z intervenčního apetitu ČNB a české podniky by se daleko lépe mohly soustředit na své zákazníky v největší ekonomice světa. Snad konflikt s Ruskem zřetelně ukazuje, že naše ekonomické propojení na svobodné a vyspělé části světa není něco, co bychom měli přehodnocovat a diverzifikovat, ale naprosto logický vývoj.
Deflace, která je nebezpečná, bývá způsobena hospodářským poklesem a růstem nezaměstnanosti. Nic z toho v Česku nenastalo. Inflace okolo nuly je v našem případě faktor dovezený z vnějšku. Nyní může za pomoci pádu cen ropy a surovin dojít k dalšímu poklesu cen, ale ani to není hrozba, ba právě naopak. Celá Evropa se může dostat do stavu hospodářského růstu, růstu zaměstnanosti a poklesu cen, aniž by to mělo negativa v oblasti firemních zisků a zaměstnaneckých mezd a toto šťastné období potrvá do té doby, než začne být cena surovin tažená poptávkou opět vzhůru. Nevystřídá ho katastrofa, ale běžný růst doprovázený inflací.
Na závěr si uvědomme, že měnový kurz je nominální veličina. Měnovým kurzem nelze v žádném případě řídit ekonomiku. Měnovou intervencí lze vyvolat nominální růst HDP i růst cen dovozů, ale ne reálný růst HDP, reálné bohatství. Jak jsem popsal výše, ten jednoduchý mechanizmus konkurenceschopnosti skrze slabou měnu už není to, co býval. Proto byl příspěvek intervence k oživení zanedbatelný a mnohem hmatatelnější je zdražení dovozů. Svět se změnil a naše postoje k monetární a fiskální politice by to měly reflektovat, nikoliv se utápět ve zjednodušených ekonomických poučkách odvozených z takřka jiného světa.
Jsou-li vám mé články a názory sympatické, je možné se mnou být ve spojení přes facebook skrze "to se mi líbí" stránku: www.facebook.com/martinprochazka007
