Uběhlo již více jak půl století od prvních vizí společného evropského trhu. Naplněny však nejsou ani dnes, přes volný pohyb zboží, služeb a kapitálu. Ke společnému trhu je nezbytné mít také jednotná pravidla. A jednotná pravidla znamenají omezení suverenity.
Omezením suverenity se straší zejména s přijetím Lisabonské smlouvy. Chápeme-li suverenitu jako možnost dělat si, co se nám zlíbí, pak jsme ji ztratili nejvíce samotným vstupem do EU. Část suverenity ztrácíme každým podpisem mezinárodní smlouvy, kde se k něčemu zavazujeme. Jednak to ale děláme dobrovolně a jednak to děláme proto, že nám to něco přináší.
Ty přínosy si však příliš neuvědomujeme. Už je považujeme za samozřejmé. Někteří by nejraději vybírali přínosy bez toho, abychom něco obětovali. Natahujeme ruku po všech výhodách, které nám EU potenciálně nabízí, ale o zřeknutí se možnosti "dělat si, co chceme" nechceme ani slyšet, jak kdyby naše schopnost vytvářet vlastní legislativní paskvily byla tím nejcennějším, co máme. Bez nákladů ale není výnosů. Je to jak chtít zvýšit svůj životní standard a zároveň kategoricky odmítat hnout pro to prstem.
Cože nám to EU vlastně přinesla? Kromě toho, že na nákup do Vídně si zajedeme se stejnou samozřejmostí jako do Horní-Dolní? Přinesla nám především nebývalou konjukturu startující okolo roku 2000. ČSSD vychvaluje investiční pobídky jako geniální nástroj. Měla by otevřeně přiznat, že nebýt vyhlídky na vstup do EU v roce 2004, většina investorů by tu nebyla, možná skutečně jen ti, kteří byli uplaceni investiční pobídkou. A jsme u onoho rizika. Investice a následná konjuktura byly vyvolány prudkým zvýšením právní jistoty v důsledku přizpůsobování naší legislativy té evropské, chcete-li, odstraněním možnosti "dělat si, co chceme". Nemít nejneschopnějšího ministra financí v historii ČR, pana Sobotku, konjuktura by nám umožnila dotáhnout k dokonalosti keynesiánskou teorii nastartovanou premiérem Zemanem - splatit dluhy.
Bohužel zadlužení v rozporu s keynesiánskou teorií narostlo. Přijetí společné měny se nám dále vzdaluje. Přitom je to další šance, jak pomoci ekonomice odstraněním rizikového faktoru - pohybu směnného kurzu. Specificky pro ČR by to znamenalo zvýšení jistoty pro 85% našeho exportu, neboť tato část je vyvážena do eurozóny. Nebudu zde rozebírat teorii OCA1, je faktem, že EU není dnes úplně sourodý celek, Británie má objektivní důvody, proč nad přijetím společné měny váhat, ale kupříkladu je má i Španělsko, které se však rozhodlo pro přijetí Eura velmi rychle. Potenciální náklady tohoto kroku vyhodnotili jako mnohem nižší, než výnosy. Pro ČR však objektivní důvody proti přijetí Eura neexistují, jsme velmi těsně navázáni na eurozónu. Optimální termín přijetí Eura byl dle mého názoru v roce 2008. Nyní neplníme Maastrichtská kritéria a vůbec nevíme, kdy do eurozóny vstoupíme. A teď si představte investora (jedno zda český nebo zahraniční), který chce postavit podnik ve střední Evropě. Půjde do zemičky, která hájí vlastní měnu se silně kolísajícím kurzem, nebo třeba na Slovensko, kde mu může být kurzový pohyb fuk?
Udivuje mě, že politici v protikrizové eufórii nepřišli právě s tématem omezení těch rizik, která jsou ovlivněna výlučně státní mocí. To nejjednoduší, co mohli udělat, bylo vyslovení závazného termínu přijetí Eura. Jednotný trh se vším všudy bude vyžadovat mnohem větší přesun kompetencí na struktury EU, bude třeba vyřešit demokratický deficit. EU má potenciál stát se největší a nejúspěšnější ekonomikou světa. K jeho naplnění je nezbytné transparentní jednotné právní prostředí a přesun rozhodování z vládní úrovně členských států na úroveň evropskou, pokud možno volenou občany EU, ne vládami. Ano, bude to znamenat další ztrátu suverenity. Ale bez nákladů není výnosů. Osobně nad ztrátou moci našich politiků rozhodně truchlit nebudu.
1OCA=Optimal currency area; R.Baldwin, Ch.Wyplosz: Ekonomie evropské integrace; Grada 2008, ISBN 978-80-247-1807-1; knihu vřele doporučuji nejen pro vysvětlení teorie optimální měnové oblasti, ale i pro porozumění dalších procesů, které v EU proběhly a probíhají
