Tou úplně nejdůležitější vlastností demokracie je toto: voliči dostávají pravidelně možnost skoncovat s darebáky. Na chvíli se zamyslete nad zeměmi, které nemají reprezentativní vládu -- řekněme Kuba nebo Írán -- a uvidíte, proč je to důležité.
Daniel Hannan v europarlamentueuroparl
Naopak, hlavní argument proti koalicím a reformám volebního zákona, které vedou ke koalicím, je tento: směřují k tomu, že většina stran je u moci většinu času.
Westminsterský systém, upřednostňovaný ve většině anglosaských zemí, podporuje jasné rozdělení mezi vládu a opozici. Toto rozdělení napomáhá udržet stát malý a občany svobodné. Strana, která není v úřadu, má všechny důvody k tomu, aby bránila expanzi státní moci, zatímco strana v úřadu je ostražitá před budováním vládní mašiny, která musí jednoho dne padnout do rukou jejím oponentům.
(Čtete překlad článku Daniela Hannana The case against coalitions and consensus.)
Napříč většinou Evropy, oproti tomu, dovoluje poměrné zastoupení poraženým politikům, aby si usmlouvali svůj návrat do vlády. Některé strany, hlavně liberální a středové, jsou téměř vždy u moci, nezávisle na tom, jak malý počet hlasů dostanou. Takové kliky nemají žádný zájem na redukování vládních privilegií nebo privilegií politiků. Opoziční role pak padá automaticky na protestní strany, jako jsou belgická Vlaams Belang nebo Svobodná strana Rakouska, které existují hlavně jako výraz veřejného nesouhlasu než jako alternativní správci země.
Souběžně s tím brání kandidátní listiny politiky před následky jejich nepopularity. Dokud jsou poslanci na předních místech kandidátek, jsou jejich pracovní místa v bezpečí. To přirozeně podporuje zákonodárce, aby podkuřovali svým stranickým lídrům, než aby reflektovali přání svých voličů. Politická třída jako celek se tak stává chráněnější a nafoukanější.
Politologové říkají tomuto fenoménu "kartelová demokracie". Rakousko je dobrý příklad tohoto žánru: jejich křesťanští demokraté a sociální demokraté podpírají jeden druhého jako dva unavení boxeři. V systému známém jako Proporz jsou posty v rakouském veřejném sektoru rozděleny mezi červenou a černou partu, a tím je zajištěno, že žádná ze stran nebude chtít omezit vládní výdaje.
Itálie bývala ještě extrémnějším případem. Za starých časů křesťanských demokratů a sociálních demokratů byla stranická knížka v Itálii nádherný zdobený artefakt. Každý chápal jeho účel: byl to dlužní úpis, který byl splatný, když se ta která strana dostala k moci. Popularita Silvia Berlusconiho je do značné míry dána tím, že těmto kšeftům udělal konec, a zavedl volební systém navržený tak, aby zajistil kyvadlo westminsterského stylu.
Jak perverzní potom je, že zrovna když ostatní nalézají klad westminsterského modelu, může ho sám Westminster opustit. Pokud máme věřit novinám, pak chtějí voliči koaliční parlament.
Nejsem si jist, zda mají noviny pravdu. Co já slýchám u dveří domů -- a strávil jsem tam mnohem víc času než většina sloupkařů -- je to, co G. K. Chesterton nazval "naše pohrdání všemi, kteří vládnou". Lidé oprávněně cítí, že politici se stali zvláštní kastou; že parlament nereflektuje jejich názory; že poslanci se stali mluvčími svých stran ve svých volebních obvodech, i když to má být opačně.
Koaliční vláda by formalizovala právě to zneužívání, proti kterému voliči protestují. Pokud problémem je, že parlament ignoruje zájmy veřejnosti o témata jako imigrace a Evropa, pak lékem není to, že z liberálních demokratů uděláme stálou součást vlády. Pokud důvodem ke stížnostem je, že poslanci jsou příliš vzdáleni svým voličům, pak nápravou nejsou kandidátní listiny.
Vláda talentů, konec stranického hašteření, národní konsensus -- takové bylo ospravedlnění každé diktatury v historii, od Bonaparteho dál. Svobodná země musí mít možnost vyhodit svoje lídry, a to čistě, mírově a rázně. Pokud se nemýlím, právě toto právo máme v úmyslu použít 6. května. Nevzdejme se ho hned poté.
----
O autorovi: Daniel Hannan je spisovatel a žurnalista a od roku 1999 je europoslancem za jihovýchodní Anglii za Konzervativní stranu. Mluví francouzsky a španělsky a miluje Evropu, ale myslí si, že EU dělá svoje členské země chudšími, méně demokratickými a méně svobodnými.
