"Evropská unie je ten nejvelkolepější byrokratický puč v dějinách lidstva." To neřekl jenom Nigel Farage v europarlamentu, tato stejná věta je k nalezení i v knize Christophera Bookera a Richarda Northa s názvem "Skryté dějiny evropské integrace: od roku 1918 do současnosti".
---
Moment -- pokud se chystáte okamžitě zavřít tuhle stránku, protože přece nebudete číst ty euroskeptické nacionalistické řeči, tak zadržte. Chci vám pouze představit jednu knihu. Napsali ji Christopher Booker a Richard North, v češtině se jmenuje Skryté dějiny evropské integrace: od roku 1918 do současnosti a v originále jej název zní The Great Deception, tedy velký podvod.
Nepočítaje poznámky a zdroje, kniha obsahuje 550 stran nadupaných informacemi o historii Evropské unie. Zdroje a poznámky k nim pak tvoří dalších 50 stran. Stránky knihy jsou hustě popsány drobným písmem, takže mi její intenzivní čtení zabralo celý týden -- odhaduji to na více než 15 hodin. Nelituji však jediné minuty a v tomto článku napíšu proč.
---
Zapomeňte všechno, co jste kdy slyšeli o Evropské unii. Nic z toho totiž není pravda. Myslel jsem, že moje znalosti EU jsou velmi nadprůměrné, ale ukázalo se, že jsem nevěděl vůbec nic. Znáte třeba tu historku o Schumanovi jako otci Evropy? Nesmysl. Znáte tu historku, jak de Gaulle nechtěl Velkou Británii přijmout mezi členy a muselo se čekat na jeho smrt? Nesmysl. Věděli jste, že baronka Thatcherová byla eurohujerka jako řemen, zatímco Tony Blair byl zarytý euroskeptik?
Podobnými odhaleními je kniha nabitá. Všechno je ozdrojováno jako to v každé seriózní vědecké práci má být. Vzteky člověk chce tu knížku rozkousat, nebo aspoň hodit z okna.
Někteří z vás možná slyšeli o orgánu jménem Evropská Rada. Je to nejvyšší orgán Evropské unie. Nejen, že se z jeho jednání nepořizují zápisy, ale pálí se i poznámky tlumočníků! Je toto Evropská demokracie? Tak tajný legislativní proces snad nemají ani na Kubě.
Vzpomínáte, jak nás před vstupem krmili tím, že jde vlastně zdaleka nejvíce o volný trh? Zejména vlastizrádce Zahradil v tom vynikal. Tato nehorázná lež se nepoužívala jenom u nás, ale vždycky se použije i v Británii. Přitom už každý musí vědět, že vnitřní trh EU ze všeho nejvíce připomíná vnitřní trh RVHP -- a o volném trhu se nedá mluvit ani v nejhorším stádiu deliria.
Vzpomínáte taky, jak nám před vstupem říkali, že Unie má méně úředníků než pařížská radnice? Když jsem si v knize přečetl, že Thatcherová argumentovala, že Brusel má méně úředníků než bristký Úřad pro Skotsko, nechtěně jsem se ušklíbl. Stejné argumenty, stejné lži. V roce 2003 u nás jako v 70. letech v Británii. (Pro jasnost dodávám, že ani jedno z toho samozřejmě není pravda ani zdaleka.)
---
Opakovaně mě zaráží ten double-think, který praktikují někteří inteligentní politici. Ta dvojitost jejich myšlení. Konrad Adenauer, první poválečný německý kancléř, byl drzý (zcela oprávněně) na okupační velmoci a trval na tom, aby si sbalily saky paky a z Německa zmizely co nejrychleji. Věděl, že Němci si umí lépe vládnout sami, než by jim vládlo americko-britsko-francouzské konsorcium (o Rusácích nemluvě). Ale tenhle člověk byl taktéž zapálený eurohujer a neváhal odevzdávat pravomoci jakési nadnárodní chobotnici.
Margaret Thatcherová zase tvrdila, že pokud budou Britové rozhodovat referendem, připravuje se tak westminsterský parlament o svoji zákonodárnou suverenitu. Předáváním stále větších pravomocí do Brusele se zřejmě o suverenitu nepřipravoval. Svatá prostoto, to je to vážně netrkne?!
A tak, zcela suverénní Westminster, který za dlouhá staletí své existence povolil jedno jediné referendum, je dnes tak suverénní, že rozhoduje o 16 % legislativy, která platí na území Spojeného království.
Kniha je psaná velmi čtivě, což čtenářovi usnadní prokousat se dlouhým textem. Kapitoly o zbídačení britského podnikání jsou zcela výmluvné. Dlouhá desetiletí spolu sousedil řezník s jatky k dobrému prospěchu obou a spokojenosti zákazníků. Avšak přišla evropská směrnice a přikázala, že mezi oběma musí být chlazený tunel -- protože hygiena, woe. A tak oběma pánům nezbylo, než svůj business skončit. Takových případů jsou mraky, jistě i v České republice. Jenže novináři zaslepení láskou k Evropskému svazu o tom nenapíšou.
Český čtenář patrně nemá ponětí o tom, co je to Společná rybářská politika. Když jsem kdysi zjistil, že Nigel Farage je členem Výboru pro rybolov, zasmál jsem se. Jenže Společná rybářská politika je druhý největší výdaj evropského rozpočtu po nechvalně proslulé Společné zemědělské politice. Společná rybářská politika je příčina naprosté ekologické katastrofy v evropských mořích! (A Evropská unie nám bude nařizovat, jak se máme chovat ekologicky třeba k ledovcům...) Společná rybářská politika je taky důvod, proč Island nikdy do EU nevstoupí. Naštěstí pro Islanďany.
---
Kniha je velmi anglocentrická. Je to vlastně kniha o tom, jak který politik kdy podvedl Velkou Británii. Ale mám za to, že Británie a Česká republika má některé podstatné společné rysy. Nejenom nálepku potížistů, o kterou se v českém případě postarali zejména (bývalí) politici ODS Klaus, Tlustý a Zahradil, ale také na evropské poměry velký liberalismus v myšlení obyvatel. V žádné jiné zemi nikdy ani nevznikla občanská pravicová strana. Bohužel, ani v jedné zemi nepřežila tato strana do 21. století. (Velmi zajímavou otázku, zda za tento jev může politický um Václava Klause, nebo česká liberální přirozenost, nechám na samostatný článek. Nejlépe aby ho napsal někdo jiný. :))
Naštěstí má český čtenář dva přímo skvělé doplňky, které mu knihu propojí s českou realitou. Mluvím samozřejmě o knihách Úskalí evropské integrace a Jak vystoupit z EU autora Petra Macha -- zřejmě nejvzdělanějšího Čecha, co se EU týče.
To vás ostatně musí zarazit. Když někdo vychvaluje Evropskou unii, neví o ní vůbec nic -- má jenom nějakou romantickou představu o bratrské spolupráci (asi jako měl Lennon nebo Lenin). Dělám si soukromý transevropský test v jazycích, které ovládám. Říkám, že z EU musíme vypadnout do nejdříve apod. a čekám, co mi na to bude odpovězeno. Naprosto všichni zastánci Evropské unie buď jmenují výhody, které neexistují, nebo jmenují výhody, které nejsou součástí práva Evropské unie (Schengen), nebo řeknou dvě tři výhody, ale nějak zapomenou zdůvodnit, proč je k nim potřeba celé acquis communautaire, které se rozprostírá na více než půl miliónu stránek (bohužel to není vtip). Vsadím se, že většina eurohujerů, co si to přečtou, ani neví, že něco pod tímto názvem existuje. A mimochodem, slyšeli jste vůbec někdy o Coreperu -- orgánu, který připravuje velkou většinu sekundárního práva EU? Jak můžete vidět, jsem velmi mírný, neptám se, jak funguje, ale jestli víte, že vůbec existuje.
Dokážete si představit, že by přes 90 % obyvatel nějaké země nevědělo, že existuje Poslanecká sněmovna nebo Senát? Řekli byste o takové zemi, že je demokratická? A tím myslím zejména vás, čtenáři Respektu!
---
Kniha velmi správně podotýká věci, které se politicky korektně nesmí říkat. A mám pocit, že se na ně dneska snad už ani nesmí myslet. Několikrát je učiněno srovnání se Sovětským svazem, které je -- domnívám se -- víc než přesné, a zdaleka nekončí jenom u totožného názvu institucí. Při tomto srovnávání je třeba brát v potaz taktéž dvacetiletý rozdíl. Pokud by dnes existoval Sovětský svaz, určitě by se od SSSR vzor 1989 velmi odlišoval. A pokud si myslíte, že by se nějak lišil od EU vzor 2010, přesvědčte mě. ;)
Se svým webem Euroseptik se snažím vyslat zprávu o tom, jak to v EU doopravdy chodí. Jde to pomalu, ale víc zatím neumím udělat. Ale kdyby náhodou někdy nějaké masové (popř. vegetariánské) médium otisklo kterýkoliv z projevů Nigela Farage, jsem si jist, že by to posadilo polovinu lidí na prdel tak, jako to posadilo mě, když jsem viděl jeho první dvě videa.
Škoda, že zůstal nevyužit potenciál srovnání Brežněvovy doktríny omezené suverenity a dnešní Barroso-Rychetského sdílené suverenity. Mimochodem, i v ústavě Sovětského svazu byla možnost odchodu svazové republiky. Stejně jako v euroústavě Lisabonské smlouvě.
Na druhé straně jsem zaradoval, že někdo konečně potvrdil moji dlouholetou domněnku, že státy tvořící federaci USA mají podstatně větší suverenitu než členské státy Evropské unie. Texasané i třeba Hampshiřané mají na chod svého státu větší vliv než Češi nebo Němci. Navíc si, samozřejmě, Texasané i Hampshiřané prezidenta svojí federace volí sami, kdežto nám mokrý hadr Van Rompuy přistál na hlavě z vůle šíbrů jako jsou Vondra se Schlafenbergem a nemůžeme ho odvolat, ani kdybychom se na hlavu stavěli.
---
Mohl bych pokračovat ještě velmi dlouho, protože kniha mě obohatila netušenými znalostmi. Svým rozsahem a převratností informací může směle aspirovat na jakousi základní četbu euroskeptiků. Ale rozhodně by si ji měli přečíst eurofilové, aby věděli, co obhajují.
Evropská unie je plná mystifikací. Vždyť na vlastní PR vydá víc peněz než Coca-Cola celosvětově na reklamu. Začíná to už tím základním, Evropská unie není reakcí na druhou světovou válku, Evropské unii nejde a nikdy nešlo o volný trh a největší "zásluhy" na vybudování Evropské unie má člověk, jehož jméno zná pouze málokdo, totiž Jean Monnet.
---
Knihu seženete ve vašem knihkupectví. Na závěr zdůrazňuji, že pro čtení této ani Machových knih nepotřebujete ekonomické, historické, pravnické ani žádné jiné speciální vzdělání. Stačí mít mysl otevřenou.
---
"Že se vůbec někdo pustil do tak zbytečného a nesmyslného projektu, jako je budování evropského superstátu, budou lidé v budoucích letech považovat za snad největší bláznovství moderní doby."
-Margaret Thatcherová, Umění vládnout
