Chceme evropskou spolupráci, ale ne politickou unii

Úvodní příspěvek Martin Pánka na debatě „EU — ano, či ne“ s šéfredaktorkou EurActiv.cz Adélou Denkovou, která se konala 3. dubna 2018 v Ústí nad Labem.

Vážená paní Denková, vážený pane moderátore, vážení hosté,

děkuji za uspořádání této debaty a za vaši hojnou účast. Mým dnešním úkolem je představit vám důvody, kvůli kterým se domnívám, že by se nám – obyvatelům České republiky – lépe dařilo, pokud bychom byli mimo Evropskou unii. Svůj úvodní příspěvek jsem nazval Chceme evropskou spolupráci, ale ne politickou unii.

Možná je úplně nejsrozumitelnější říct, co nechci. Nechci, aby Česká republika vystupovala z Evropského hospodářského prostoru, tedy z tzv. jednotného trhu. Zastánci Evropské unie neustále opakují, kolik procent HDP vyvážíme do zemí Evropské unie a kolik procent HDP dovážíme ze zemí Evropské unie a že je tedy pro nás důležité v Evropské unii zůstat. To ale není pravda. Pro Českou republiku je podstatný volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. K tomu však nemusíme být členským státem Evropské unie.

Můžeme to vidět na příkladu Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Ani jeden z těchto států není členem EU, avšak s EU čile obchodují bez zbytečných bariér. Norsko, Island a Lichtenštejnsko jsou členové Evropského hospodářského prostoru, Švýcarsko má s EU jiné uspořádání. Obě tato aranžmá mají svoje výhody a nevýhody. Já vidím dvě zásadní nevýhody švýcarského modelu: (1) smluvní uspořádání švýcarského typu trvá výrazně déle dojednat, (2) dává větší prostor české vládě k tomu, aby škodila ekonomice. A kvůli těmto dvěma bodům dávám přednost norskému modelu, aspoň jako první krok po vystoupení.

Většina argumentů příznivců EU stojí a padá právě na jednotném trhu, který však nikdo nechce opustit – ani Tomio Okamura. Poslední záchranou pak je výraz „faxová demokracie“. To znamená, že Norsko nemá v EU hlasovací práva, a přesto musí dodržovat unijní legislativu. To je pravda, avšak to se týká pouze 20 % unijní legislativy. Zhruba 80 % mohou Norové vesele ignorovat.

Možná si řeknete, že i 20 % je dost, ale položme si ruku na srdce a upřímně si řekněme, jak velký vliv máme dnes na těch 100 % unijních předpisů, které musíme dodržovat. Máme jednoho komisaře, který má zakázáno zastupovat české zájmy, máme 21 europoslanců z 751 (2,8 %) a máme jednoho ministra v Radě Evropské unie, jehož hlas má váhu 2,04 %. To mi nepřipadá jako velký vliv a vyměnit dvouprocentní vliv na 100 % předpisů za nulový vliv na 20 % předpisů mi připadá jako výhodný obchod. Zbavíme se tak také povinnosti přijmout euro, které škodí ekonomikám po celé Evropě, zbavíme se perverzních a nedemokratických kvót na uprchlíky, společné zemědělské politiky nebo dotací pro Čapí hnízdo, rozhledny v údolích nebo pro taneční skupinu Létající gorily.

Jednou z nejpodstatnějších věcí, které se budeme podrobně věnovat v diskusi později, je opuštění celní unie a společné obchodní politiky. Česká republika bude moci po vystoupení uzavírat dohody o volném obchodě po celém světě a zbaví se 13 tisíc celních předpisů EU.

Evropská unie možná vznikla na dobře myšleném základě a odstraňování obchodních bariér je něco, co bychom určitě měli podporovat a neměli bychom tedy tento volný trh opouštět, i když se do značné míry jedná o pseudo-volný trh a jde spíše o jednotnou regulatorní oblast.

Evropská unie, která by fungovala jako rozhodčí sporů mezi státy a která by dohlížela na to, aby státy nestavěly nové bariéry, by byla takovou Evropskou unií, o kterou stojím já a o kterou stojí většina dalších euroskeptiků. Jde v podstatě o model Evropského společenství volného obchodu (EFTA), ve kterém jsou dříve zmíněné čtyři státy Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko.

Snaha Evropské unie o zglajchšaltování všech výrobků, ač k tomu není žádný důvod – namísto jednotné regulace je mnohem lepší využívat vzájemné uznání standardů – a její snaha o jednotnou měnu vytvořily z EU přeregulovanou zónu a unii dluhů, kde se ekonomice příliš nedaří.

Nikomu neodpovědná evropská byrokracie, jež chrlí tuny nových předpisů ročně, ukazuje, že jedinou zárukou svobody jednotlivce je ústavou omezená vláda v rámci jednoho politického národa, který má také možnost tuto vládu ve volbách odvolat, pokud se mu nelíbí, jak zemi vládne.

Demokracie na úrovni Evropské unie je mýtus. Bohužel nemám čas v úvodním příspěvku důkladně rozebrat, proč tomu tak je, dovolte mi tedy aspoň dva citáty Jeana-Clauda Junckera, současného předsedy Evropské komise:

„O něčem rozhodneme, necháme to ležet a chvíli počkáme, co se stane. Když kolem toho není žádné velké pozdvižení nebo vzpoura, protože většina lidí vůbec nechápe, o čem se rozhodlo, pak pokračujeme krok za krokem, až už není návratu.“

„Proti Smlouvám nemůže existovat žádná demokratická volba.“

Koneckonců, kolik z 21 českých europoslanců dokáží diváci tady v sále vyjmenovat? Kolik komisařů?

Možná chcete říct, že Česká republika vydělala na evropských dotacích. Je pravda, že čistá pozice České republiky je kladná, Česká republika tedy přijímá na dotacích více, než kolik platí na členském poplatku. Avšak členský poplatek platíme my všichni prostřednictvím daní. Peníze z EU ale nedostáváme my všichni, dostává je pan Babiš, dostává je Seznam, Czech Computer, spolek Aktivní ženy Bruntálska a další. Ano, některé evropské dotace se používají i na veřejné statky, jako jsou silnice nebo čističky.

Avšak jaký podíl evropských dotací jde na veřejné statky a jaký podíl jde na vyloženě soukromé aktivity běžných konkurenčních podniků není možné zjistit. V lepším případě dostaneme z EU na veřejné statky zhruba stejně peněz, jako odvedeme. K tomu se ale vážou další náklady – na zpracování dotací, na tzv. udržitelnost, na spolufinancování a především něco, čemu my ekonomové říkáme náklady obětované příležitosti, laicky řečeno musíme použít tyto prostředky na to, na co nám je EU zrovna poskytne, a ne na to, na co bychom je chtěli použít, pokud bychom měli neomezenou volbu.

Evropská unie má plná ústa subsidiarity, tedy principu, že problémy se mají řešit co nejblíže, na co nejnižší úrovni. Skutečně si někdo myslí, že Evropská unie je tady od toho, aby řešila dotaci na nějaké svodidlo v Horní Dolní? Vždyť to je pravý opak subsidiarity! To zcela postrádá jakýkoliv rozum a jakoukoliv demokratickou kontrolu nakládání s těmito prostředky.

A co až se z České republiky za několik málo let stane čistý plátce? Tento argument ve prospěch EU se tak vlastně během několika let sám porazí.

Z argumentů pro Evropskou unii to někdy vypadá, jako by život vně EU vůbec nebyl možný. Avšak já jsem žil v zemi, která nebyla členem EU. V České republice 90. let a začátku dalšího desetiletí. Kupodivu i bez Evropské unie byla 90. léta obdobím bezprecedentního hospodářského rozkvětu. Nechci se ale vrátit k uspořádání z doby před vstupem do EU, musím znovu zopakovat. Chci, aby mezi Českou republikou a EU nebyly obchodní bariéry, jako jsme je měli právě před vstupem. Z evropských zemí nemá nějakou dohodu o volném obchodě s EU pouze Bělorusko. Smlouvu o volném obchodu s EU má dokonce i Palestina. Tvrdit, že Česká republika nebude mít schopnost vyjednat po odchodu ani něco, co má Palestina, je za hranicí uvěřitelnosti. Koneckonců EU samotná nabízí Velké Británii setrvání v jednotném trhu, Britové to ale odmítají z důvodu volného pohybu osob, což je ale důvod, který se netýká ČR – my proto důvod k okamžitému odchodu z EHP nemáme.

EU nadto chystá věci, kterým se určitě chceme vyhnout. Evropského prokurátora a evropské trestní právo, jednotné evropské daně, evropskou armádu a další.

Vystoupením z EU získáme zpět kontrolu nad vlastními záležitostmi, vlastními zákony, vlastní imigrační politikou. Strašení zkázou, která údajně nastane po vystoupení z EU, je sice emocionální a poměrně úspěšné u lidí, kteří mají averzi k riziku, avšak nemá oporu v realitě.

Děkuji za pozornost a těším se na podnětnou debatu.

—

Záznam debaty je k zhlédnutí zde.