Mezinárodní olympijský výbor rozhodl o možnosti startu ruských a běloruských závodníků. Ale dle některých „politicky smýšlejících“ to neměl dělat. Vždyť je třeba na to hledět politicky!
V tomto ohledu je fascinující pohled na krátkozraké kampaně některých značek, které demonstrativně „přestávají sponzorovat olympiádu“. Tyto tak prokazují základní nepochopení ducha olympiády, její tradice i historických souvislostí. Například Pilsner Urquell s japonským vlastníkem, který se stáhl ze sponzorování.
Když přeskočíme fakt, že olympijská charta nehovoří nikde o ostrakizaci atletů, jenom proto, že se narodili v zemi, která vede válku. Když pomineme i fakt, že o výkladu olympijské charty rozhoduje mezinárodní olympijský výbor (který akceptuje start „zakázaných sportovců“), nelze pominout fakt, že důvody „proč by lidé, kteří se narodili ve špatné zemi neměli startovat“ objektivně neexistují.
Argumentačně vychází představa, politizace olympiády z „útoku na Ukrajinu státem jehož sportovci by neměli závodit“, případně, aby byly emoce silnější (když dochází racionální argumentace) např. masakr v Buči.
Podívejme se tedy do minulosti – neboť existují precedenty.
Připomeňme například válku ve Vietnamu
2. a zejména 4. srpna 1964 ve Vietnamu proběhl takzvaný Tonkinský incident, o kterém mnoho historiků předkládá důkazy, že byl ze značné části zinscenovaný (CIA) a jehož účelem bylo vtáhnout USA do války ve Vietnamu, aby se zabránilo pronikání komunistického režimu.
16.3.1968 bylo americkou armádou brutálně zmasakrováno několik set vietnamských civilistů ve vesnici My Lai (Vietnam). Ženy, děti včetně tříletých, starci, prostě všichni, kdo se dostali do cesty. Paralelně s touto akcí proběhla obdobná akce v sousední vesnici My Hoy.
Z 300-400 obyvatel nikdo nepřežil. 17. listopadu 1970 před soudem 14 důstojníků včetně velitele divize Americal Samuela Kostera. Většina obvinění ale byla stažena, Koster byl degradován z generálmajora na brigádního generála. Odsouzen byl jediný člověk poručík Calley, který byl po třech letech propuštěn.
A co na to olympiáda? XIX. Olympijské hry v Mexiku se konaly od 12. do 27. října 1968. Ve skoku vysokém se prosadil americký výškař Dick Fosbury, který skočil 224 cm a vytvořil tak nový olympijský rekord. Další rekordy 100m Jim Hines, 400m Lee Evans a ve štafetě 4x400m čtvrtkařů USA. Neuvěřitelný skok amerického dálkaře Boba Beamona, který doskočil na 890 cm, atd.
Nikdo se nepozastavil nad účastí USA (která vesele vedla válku, kterou vyprovokovala, ve které se děly opravdu ošklivé věci).
Stejně tak se nikdo nepozastavil ani na olympijských hrách v Sapporu v roce 1972.
A je to správně, sportovci nejsou odpovědní za kroky své vlády a olympiáda není přehlídka politických programů a světovládných ambicí.
A co Severní a Jižní Korea?
Jaký poprask a slzy dojetí vyvolalo, když sportovci znepřátelených zemí pochodovali pod jednou vlajkou v roce 2018 na olympiádě v Pchjongjangu (ostatně společně nastoupili již v Sydney 2000).
Ale to by nemohli, kdyby tomu temnému Severkorejskému režimu dnešní agitátoři zakázali účast, že? A že se v Severní Koreji dějí opravdu nehezké věci.
Přesto lze předpokládat, že mnohem větší hodnotou byla účast a symbolické sbližování sportem v duchu olympijských tradic než demonstrativní zákaz účasti. Tehdy to mnoho lidí ani nenapadlo.
A nakonec
Olympiáda je o sportovním kláním v duchu fair play všech sportovců se striktně antidiskriminačními pravidly. Zakazovat účast někomu jenom dle místa narození je diskriminace.
Nelze to interpretovat a vykládat. Buď někdo podporuje diskriminaci ve sportu (protože se sportovec narodil v zemi, vůči které má libovolné a jakkoliv emocionálně silné výhrady) anebo nikoliv. Ostatně ke stejnému závěru došel i mezinárodní olympijský výbor, který účast ruských a běloruských sportovců povolil.
Snaha o racionalizaci pronásledování občanů (v tomto případě sportovců) libovolné země je pouhým manipulativním logickým klamem, kdy se určitá část veřejnosti snaží prosadit velice agresivní politickou agendu.
Z marketingového hlediska je překvapivé, že i velké značky sází na negativní kampaň, která jednoznačně nemůže a nebude značnou částí veřejnosti přijata a do budoucna velice pravděpodobně způsobí potíže (jako každá vyostřená politizace podnikání).
