„Nestřílejte, vždyť jsou tady lidé.“

„Nejlepší není ten kdo ve stu bitev stokrát zvítězil ale je nejlepší kdo cizí vojska pokořil bez bitvy Je vrcholem válečného umění potřít nepřítele důmyslem“ - Sun-c' ping fa, O VÁLEČNÉM UMĚNÍ

Od letošního února probíhá konflikt na území Ukrajiny. Konflikt, který jedna strana dlouho před jeho vypuknutím avizovala (jak jinak si bylo možné vyložit konstatování o „vojensko-technickém řešení“).

Stranou a jako zcela nepodstatné nyní ponechám „kdo za to může a kdo je ten zlý“ i to „jaké jsou souvislosti“.

Co je však nepopiratelné, že konflikt způsobuje mnoho utrpení a dnes již bezpochyby desetitisíce lidských životů. A to na obou stranách konfliktu. A není rozdílu mezi životem vojáka, který musel nastoupit k bojům na příkaz své vlády a civilisty, který nemá jak a kam utéci.

Desetiletí míru v představách mnoha lidí z hrůz války učinili jakousi počítačovou hru, kde při neúspěchu začínají za pět minut v novém levelu. Samozřejmě, pokud vám válka nezaklepe na vaše obydlí a nevyklepe z něj všechna okna i s lidmi uvnitř.

Každý den sleduji s hrůzou, co se děje. A sleduji reportáže plné „vášnivého zaujetí pro válku“ z obou stran. A obě strany říkají, že ten zlý nepřítel již brzy padne. A říkají to již deset měsíců.

Tato válka nebude mít vítězů, ale pouze poražené. Cynicky vzato jediným pozitivním výsledkem bude profit některých velmocí, které se na válce přímo neúčastní (Čína se definitivně stane hegemonem a USA si vyřeší své katastrofální zadlužení).

Pro přímé účastníky je velice pravděpodobné, že výsledek války bude stejný, nebo podobný jako by byl bez války (a desetitisíců mrtvých) a Evropa se ponoří do doby temna a závislosti.  

V posledních desetiletích si mezinárodní společenství dalo záležet na tom, že lidem indoktrinovalo pocit, že „nemají žádnou vlast“, a všichni jsme tak nějak světoobčané a každý má „právo“ být kde chce, když se na to cítí. A povedlo se.

Jaký je dnes faktický rozdíl pro občana, jestli vláda sídlí v tom, nebo onom městě a stejné daně vybírá „ten nebo onen panovník“. Hranice, a státy byly oslabeny natolik, že se lidem pouze obtížně hledá důvod pro to, aby zabíjeli jiné lidi – kvůli tomu, jaká vlajka jim plápolá nad hlavou.

A co je třeba si uvědomit – na druhé straně jsou stejní lidé, kteří chtějí žít, mají stejné potřeby, problémy i přání. To pouze politika a následně propaganda jim indoktrinuje „vůli a beztrestnost pro zabíjení jiných lidí“. Platí to pro obě strany konfliktu.

A proto je třeba vždy vzpomenout na Švejkovo „Nestřílejte, vždyť jsou tady lidé.“ a dojednat mír. Ti, kdo vymysleli, realizovali a podporovali válku nejsou a nikdy nebudou v zákopech umírat. Své zájmy dláždí těly těch, kterým válka přinese pouze utrpení. Byť jen jeden život člověka, který chtěl žít, má hodnotu tisíců pomníků obětem války.

Politici, kteří štvou do války, dodávají tam další zbraně a smrtící materiál by měli být v prvních liniích, nikoliv běžní lidé, kteří ztratili moc nad svým osudem.