Lidské vnímání rizika při rozhodování (2/2)

Dalším pokusem o racionální uchopení problému byla spolupráce Johna von Neumanna a Oskara Morgensterna, kteří v roce 1944 prezentovali teorém užitku.

Např. http://homepage.newschool.edu/het/essays/uncert/vnmaxioms.htm

Za nutná východiska (axiomy) postavili následující:

• Srovnatelnost/úplnost – hráč je schopen porovnat mezi sebou různé varianty, a vyjádřit své preference
• Tranzitivita – vychází z toho, že pokud hráč preferuje alternativu A před alternativou B a alternativu B před alternativou C, tak zároveň musí preferovat alternativu A před alternativou C
• Nezávislost – výsledky her/loterií/dopadu rizik na sobě navzájem nezávisí (tj. jednotlivé varianty jsou nezávislé jedna na druhé)
• Spojitost alternativ a měřitelnost jejich pravděpodobnosti – předpokládá, že pravděpodobnost výsledku každé alternativy je měřitelná a pokud hráč preferuje A před B a B před C (A>B>C), tak pro něj bude alternativa B srovnatelná s konkrétní mírou pravděpodobnosti kombinace alternativ A a C. Tedy bude pro něj srovnatelná varianta alternativy B s variantou kombinace pA+(1-p)C, kde p je pravděpodobnost.

V jednoduchém vyjádření očekávaný užitek hry s výhrami 20 dukátů a 200 dukátů, kdy je stejná pravděpodobnost výher (50%:50%) je vyjádřena

O(U)=0,5*U(20) + 0,5*U(200)

O(U) =  očekávaný užitek

Tento jednoduchý model lze aplikovat na jakoukoliv hru/riziko, pokud jsme schopni definovat možné důsledky a pravděpodobnosti.

Toto pojetí VNM(Von Neumann-Morgenstern) rozšířilo rozhodování o riziku z původního Bernoulliho rozhodování a přijetí nebo nepřijetí jedné varianty na mnohem širší pochopení toho jak se budou hráči rozhodovat mezi různými variantami (mimochodem toto je jedno z východisek dnešního portfolio managementu). Bez ohledu na to zdali řídíme portfolio dle beta modelu (CAPM) nebo rizika jakoukoliv alternativou VaR, v podstatě vycházíme z rozvinutých původních myšlenek VNM.

Následně byl tento model ekonomy různě upravován, jelikož se jeho reálná schopnost (tedy schopnost předpověděl lidské rozhodování) neukázala jako oslňující (mimo jiné i pro problematičnost výchozích axiomů v reálném světě viz např. níže).

Téma zásadním směrem posunuly psychologické práce Daniela Kahnemana a Amose Tverskeho (např. zde http://www.sjsu.edu/faculty/watkins/prospect.htm) v Teorii nadějí (Prospect Theory). V jejich práci navázali na VNM a nabídli rozšiřující alternativu popisem charakteristický výjimek z racionality lidského rozhodování v praxi.

• Zarámování (Framing) –rozhodnutí jsou často ovlivněna spíše tím v jakém kontextu je výběr prezentován, než obsahem výběru samotného. Např. pokud nakoupíme více zboží s původní cenou 100 a 50% slevou, než stejného produktu za cenu 50, jsme ovlivněni kontextem, nikoliv obsahem. Jedinec může přijmout stejné riziko/hru, kterou odmítl v jiném zarámování.
• Nelineární preference – jestliže někdo preferuje výrobek A před výrobkem B, a výrobek B, před výrobkem C … a následně výrobek C před výrobkem A, tak porušil základní axiom tranzitivity. V reálném rozhodování je toto běžné.
• Vyhledávání rizika a riziková averze – lidé často vyhledávají jeden druh rizika, zatímco jiná rizika vyhraněným způsobem odmítají
• Závislost na zdroji informace – lidé se často rozhodují podle způsobu jakým je informace/rozhodnutí předloženo i když je identické. Např. lidé platí více za hezky zabalené zboží, přesto, že obal vyhodí brzy po nákupu.
• Averze k riziku – lidé cítí větší újmu ze ztráty, než zisk z ekvivalentně velké výhry. Lidé raději volí hru s nejistotou a pravděpodobnou ztrátou, než jistou ztrátu o stejné velikosti.

Výše uvedeným byl založen fundament k behaviorálním rizikovým modelům zachycujícím tzv. anomálie lidského chování. Zároveň jsme se dostali k částečnému vysvětlení, proč v různých společnostech lze najít některá rizika absolutně zajištěna, a jiná absolutně ignorována, přesto, že racionálně jejich hodnota je stejná.

V této souvislosti, je dobré zmínit několik dalších postřehů, kdy lidské chování zásadním způsobem ignoruje racionální modely.

• různé skupiny hodnotí riziko a následně jednají různě (ženy, muži, věkové kategorie)
• lidé přijímají vyšší rizika se „snadno získanými“ penězi, než s těmi, které vydělali pracně
• jsou známy dvě situace, kde lidé odkládají averzi k riziku a naopak riziko vyhledávají, jednou je nabídka získání zpět částky peněz, o kterou jedinec přišel a druhou je nabídka extrémně vysoké sumy s malou pravděpodobností úspěchu
• pokud mají lidé možnost výběru, přeceňují pravděpodobnost výhry a tato chyba roste s komplexitou možností

Je zajímavé, že lidské pojetí rizika nás vlastně přivedlo od řízení rizik až k základním – a velmi účinným nástrojům marketingu. Troufnu si říci, že bez této lidské iracionality, by marketing jako obor nemohl plnohodnotně existovat, neboť většina jeho nástrojů staví na lidské iracionalitě.

Když se nyní vrátíme k řízení rizik, z výše uvedeného je patrné, že jakýkoliv systém bude pouze a jenom tak dobrý, nakolik bude vyspělá kultura managementu konkrétní organizace a jednotlivých jejich členů. Pomocí matematických a statistických modelů lze spočítat velmi racionální rozhodovací modely, složitým systémem vzorkování a sebehodnocení zasáhnout všechna myslitelná rizika. Ale skutečná rozhodnutí co s těmi komplexními daty, která v plné šíři bývají ve velké organizaci problematicky uchopitelná, byť jejich tvůrcem, je to, co tvoří výsledek řízení rizik. A v tom je třeba zohlednit i iracionální a nespojité abnormality lidského rozhodování.