Jak se to vlastně může stát, že lidé, kteří o vás téměř nic podstatného nevědí, dobrovolně a velmi usilovně pracují na tom, abyste se jim jevil jako někdo mnohem mnohem horší…?
Čtyřiatřicetiletá Miriam Careyová se dostala do opravdu nepěkné šlamastiky, z důvodů, které nejspíš zůstanou na věky záhadou. Protože ačkoliv každého zasahujícího policistu je možné strčit pod drobnohled a lze podrobit pečlivému zpětnému zkoumání jeden každý jeho pohyb v kritickém okamžiku, o tom co se honilo hlavou matce osmnáctiměsíční dcery posledních pár minut jejího života, se nedozvíme nikdy nic.
Ono je totiž docela těžké, proniknout i do myšlení živých lidí. Takových, se kterými komunikujete. Kterých se můžete ptát a kteří mohou klást otázky vám. A i když do takové komunikace jdete s dobrou vůlí a ochotou vysvětlit každý detail svého postoje, i když jste připraveni krok za krokem popsat i proces, jakým jste ke svému názoru došel, velice často ta cesta vede místo k porozumění rovnou do nikam …
Názory jsou od toho, aby se různily. Dnes více než kdy jindy. Ještě za mého mládí měl člověk jen matné tušení o myšlení lidí, žijících za prvním kopcem, kdežto dnes se vám k ranní kávě dostane tolika informací, kolik jich jen zvládnete vstřebat. A někdy i víc. A stane se zvláštní věc. Lidé si vaše věty přečtou, jenže to co vyslovíte, jim ke štěstí nestačí a sami z vlastní iniciativy vám pár postojů přimyslí. Do už tak hlasité kakofonie to moc řádu nevnese.
V souvislosti s washingtonskou tragédií jsem vypozoroval pozoruhodné „přípisy“ a také pár „vynechávek“. Vynechávky asi mají sloužit k zjednodušení dosti přesycené komunikace, ale způsob jakým je tahle vymoženost používána, se mi nejeví dvakrát šťastný.
Stačí si pořídit několik málo náhledů na věc a rázem se v očích připisovačů a vynechávačů stanete úplně jiným člověkem, než jakým se cítíte být. Z vcelku spořádaného občana je rázem „prase“, kterého se bývalý hradní právník „štítí“.
Když vám přijde postup policie víceméně logický, když nedokážete přehlédnout skutečnost, že naprosto nejúčinnější způsob jak přetrhnout ten smolný řetěz, je vystoupit z auta s rukama nad hlavou, když najdete pro policisty dobré slovo, za to, že dokázali při zásahu netrefit žádného z nezúčastněných přihlížejících, pro spoustu lidí to znamená, že milujete Ameriku, až se vám z uší kouří, oslavujete smrt mladé matky a osiření nevinného dítěte, obdivujete pistolnické kovboje a milujete dnešní pomatenou dobu, protože v jiné by se to (prý) stát nemohlo.
Nikdo vám nevěří, že s tím co si myslíte, by nehnulo, kdyby se to celé semlelo v Kodani. Otázku: „V které zemi nebo historické epoše by si člověk po narušení integrity chráněného objektu a zranění strážce takového objektu, mohl být jist svou zdravou kůží, pokud by sám rychle a aktivně nedal najevo, že to je celé nešťastný omyl?“, nikdo nečte, jako by jí nikdy nikdo nepoložil.
Přiznám se, že rozumím potřebě někoho přesvědčit, když si myslím, že se mýlí. Sám mám tuhle potřebu možná až mírně přerostlou. Ale absolutně nerozumím potřebě, uchovat si svůj názor za každou cenu. Zejména na za cenu toho, že k zastávanému názoru někomu ještě dva tři pěkně ohavné postoje přivymyslím. Nebo se i za cenu ztráty vlastní důstojnosti pokusím oponenta vystavit do toho nehoršího myslitelného světla.
Osobně bych pravděpodobně ke každému svému přesvědčení dokázal jmenovat sumu okolností či nových faktů, které by mě bez většího váhání přiměly postoj změnit, pokud by nastaly nebo byly zpřítomněny, či vyjeveny, chcete-li. Ale nad potřebou uchovat si vlastní názor za cenu fabulace, ignorace a dehonestace mi zůstává rozum stát natolik, že mě k dnešnímu přemýšlení nahlas nenapadá ani nějaká výrazná pointa….
