S přírodními zákony se toho moc nenadělá. Kdyby si poslanci odhlasovali, že jsou imunní vůči syndromu získaného selhání imunity, stejně bych jim neradil chodit do bordelu bez kondomu. Na rozdíl od přírodních zákonů, ty lidské lze naštěstí změnit a udělat by se to mělo, protože když se to neudělá, jednoho dne by ani fiktivní kondom imunity nemusel stačit.
Eddard Stark prostě musí zpochybnit následnictví po králi Robertovi, protože on zná pravdu o původu Jofrreyho. Ví, že pravidla jsou jasná, podle nich je následníkem Stannis a jen a pouze Stannis musí byt povolán na železný trůn. I když takové rozhodnutí znamená ničivou všeobecnou válku. Ve světě, kde pravidla prostě platí, se nelze rozhodnout jinak. A potom nést následky.
Po delším uvažování mi došlo, že Nejvyšší soud neměl jinou možnost, než stíhání poslanců zastavit. Pravidla ať se nám líbí nebo ne, jsou prostě taková. Zákonodárci má být umožněno co nejsvobodnější rozhodování a je k tomu účelu chráněn několika štíty.
Zaprvé, je chráněn proti trestnímu stíhání za nepolitické trestné činy a to minimálně do té doby, než kolegium jemu rovných nerozhodne, že toto stíhání není politickou šikanou. Tato ochrana zaniká spolu s mandátem a po vypršení mandátu nebo vydání, je možno zkoumat zcela volně, jestli skutečně onen zákonodárce přejel školačku opilý. A též ho zavřít až zčerná, ukáže-li se toto obvinění jako pravdivé.
Kromě toho je ovšem poslanec chráněn před zkoumáním svých politických činů. Není možno poslance kdykoliv v budoucnu dodatečně popotahovat za to, jak v minulosti ve sněmovně mluvil, není možno poslance popotahovat za to, jak hlasoval, nebo za to kdy nehlasoval. A rovněž ho není možno popotahovat za to, že mandát přijal nebo se ho vzdal.
Prostě to nejde. Tento druh imunity nikdy nezaniká a je absolutní. Když se Česko rozhodlo vstoupit do Unie a později by takový nápad byl vyhodnocen jako chybný, není možné ty zákonodárce, co hlasovali pro podání přihlášky, hnát k zodpovědnosti. Když z Unie vystoupíme a ukáže se to jako další chyba, opět nebude možné trestat za ni zákonodárce, kteří té myšlence klestí legislativní cestu. Není možné je trestat za to, jestli ve sněmovně mluví pro nebo proti a není možné je trestat za to, že odmítnou hlasovat a v krajním případě složí své pověření, když už s tou věcí nechtějí mít společného vůbec nic. Nejen že je není možné trestat. Je zakázáno soudně zkoumat proč tak učinili a bez prozkoumání úmyslu není rozsudku. Taková jsou pravidla. I kdyby to mělo znamenat válku.
Nemají pravdu ti kteří tvrdí, že kdyby místo postu ve státních firmách byl ve hře kufr peněz, byla by to jiná a Nejvyšší soud by musel stanovisko přehodnotit. Jádro pudla se tím totiž nemění; hlasování, projevy, odstoupení od mandátu nic z uvedeného nepodléhá soudnímu přezkumu. Nahlíženo tedy z hlediska poslance!
V jiné pozici je ovšem ten, kdo kufr peněz přinesl. Toho je možno i nadále stíhat, protože, na snahu koupit si poslancovou vůli, se žádná imunita nevztahuje. Je tudíž logické, že případ zastavením stíhání poslanců nekončí. Každá úplatkářská aféra musí mít dvě strany a tu druhou NS preventivně nevyvinil, protože neměl zatím na základě čeho. Ti co úplatek nabízeli, ještě nebyli všichni formálně obviněni. A i když odstoupení od mandátu je nepřezkoumatelným politickým aktem, nabízeni a obstarání úplatku jím není, možná dokonce ani kdyby nabízející sám byl rovněž poslancem. A kdo všechno nabízel a obstarával a jestli je též poslancem, zatím nevíme. Stejně jako nevíme, neb k tomu se NS se též nijak nevyjádřil, že funkce není úplatek. Řekl jen tolik, že za to nelze stíhat poslance, protože soudům nepřísluší poslance zkoumat. Poslance. Nikoliv však neposlance. Tvrzení, že teď už není co stíhat je tudíž spíše zbožné přání z rodu "klid na práci". I kdyby to mělo znamenat válku.
Situace je pochopitelně trochu kuriózní. Kdyby poslanec přijal "dar" ať už si pod tím slovem představíme cokoliv, od pana X, po té hlasoval čistě v zajmu pana X, a pak si o tom všem pustil hubu na špacír, riziku trestního stíhání by vystavil pouze pana X. Odpovědnost samotného poslance by byla jen politická.
Obecně se má za to, že zákonodárci budou nadaní alespoň takovou mírou vkusu, že se k hlasování za obdarovaní nikdy nepřiznají a vždy si najdou nějaké racionálně znějící důvody, proč v zajmu X hlasovali vlastně v zájmu nás všech. První instinktivní obhajoba v kauze rebelů "no a co vždyť nehlasovat nebo hlasovat za dary je normální“ tuto tichou dohodu o nutném pokrytectví prolomila a nezdá se, že by voliči na tak brutální upřímnost byli dobře připraveni. A měli by na ni být připraveni? Vážně je to nutné? Vážně to, že se něco dělalo vždycky je dobrým argumentem proto, aby se to tak dělalo i nadále? Vážně musíme pořád svítit v lampách velrybím tukem, protože nic jiného ... oh wait ...
O generálech se říká, že jsou vždy skvěle připraveni....na minulou válku. Imunita tak jak je konstruovaná, je zbrani minulé války. Je lampou na velrybí tuk z časů, kdy tmu představoval monarcha. Brala mu možnost poslance zastrašit, protože poslanec byl kompletně vzdálen jeho moci. Panovník ho nesměl trestat za to, jak na půdě parlamentu mluví, hlasuje či nehlasuje, nesměl poslance trestat za to, zda mandát přijme nebo se ho vzdá.
Moc monarchů u nás poněkud vyvanula. Kdo dneska může ovlivnit hlasování poslance? A jakými nástroji? Stranický Whip: "příště žádné volitelné místo na naší kandidátce nečekej“ .To lze ještě s trochou vstřícnosti tolerovat, ať chceme nebo nechceme, volíme si do sněmovny jednotnou stranickou kandidátku a její přeorganizování vyžaduje koordinované úsilí podstatnějšího množství voličů. Není to dokonalý systém, leč budiž, žít se s ním dá. Strana je nositelem idey, kterou volíme, a cítí se být odpovědná za její jednotné prosazování. S nástroji vnitrostranické disciplíny se tedy smiřme, nejsou-li příliš neurvalé. Ale co pánové s kufříky peněz?
Tady není žádného důvodu k obhajobě mravního relativismu. Pánové s kufříky peněz do sněmovny nepatří a poslanci jako nájemný bílý koně nejsou ničemu a nikomu prospěšní, než jen sobě a svým chlebodárcům. Systém takových najatých delegátů unese jen jisté množství a po překročení kritické hranice se kompletně zhroutí. Svoboda přijímání úplatku za hlasování nebo nehlasováni, to není žádná nutná daň, kterou je potřeba platit. Je to únos, nebo chcete-li, výprodej a v krajním případě prostituce demokratických nástrojů, schopná smrtelně kontaminovat celý demokraticky proces jako takový.
Lidé, kteří si toto nebezpečí uvědomují, by neměli byt denunciováni jako zastánci policejního státu. Mel by jim být popřán sluch a měli bychom spolu s nimi uvažovat nad nástroji, které ochrání poslance před současným nebezpečím, před nebezpečím které už nepochází od panovníka, ale od pokušitelů, kteří si rozhodovací mechanismy chtějí koupit na úkor těch, jimž právo delegace skutečně patři. Tedy voličů. Můžeme být tisíckrát zastánci kapitalismu, obchodu, volného trhu a svatého práva na rozmnožování majetku, ale nesmíme přitom zavírat oči v okamžiku, kdy se obchod, trh a jmění v kufříku vplíží mezi voliče a jeho zastupitele.
Už dnes ti nejnaštvanější lidé v zemi, s hluboce zakořeněným pocitem ukřivděnosti, lidé, kteří sami sobě nevěří, že ve svobodném režimu dovedou přežít, lidé, kteří na jednu stranu pevně věří v pomocné státní ruce a na druhou stranu nevěří, že by se jim jakékoliv pomoci dostalo v tomto režimu, lidé ze kterých se rekrutují Smetanové a Vondroušové, absolutně nevěří téměř žádnému z pilířů, na nichž celá stavba svobodné společnosti stojí. Od zákonodárců, po ochránce zákona.
V chápání toho co je a co není vhodné a přípustné, se mezi voliči a volenými otevírá čím dál tím hlubší propast. Politici se bojí, že jednou budou volání k zodpovědnosti a schovávají se za štít indemnity, voliči pro změnu považuji politiky čím dál tím masověji za trestuhodně beztrestné.
Nemá-li být demokracie smetena někým, kdo zformuje pěst z hněvu nejbezmocnějších, tato mezera se bezpodmínečně musí začít zacelovat. Čím dříve, tím lépe. Taková je totiž dynamika hněvu. Nenajde-li se způsob jak hněv uklidnit, dřív nebo později to bude znamenat válku.
