Zažil jsem sedmnáctý listopad na vlastní kůži v časech rané dospělosti a dél než rok jsem uvažoval, co z té své zkušenosti k výročí zachytit a předat dál. Jako se mi stává až podezřele často, celý ten plán se přetavil v něco trochu jiného.
Tak jsme tady. U pětadvacátýho milníku nekonečný štafety. Milník se nijak neliší od všech, co jsme už minuli. Jen náhoda ad hoc magie násobků a zlomků let a staletí mu přisuzuje speciální význam. Jsme tady, uprostřed sporů o výklad toho co se stalo, často zmatení, rozčarovaní až vyděšení košatostí rozdílů, které vyrašily z původní dvousložkové matérie, v níž žili zlí moc uzurpující ONI, proti nimž jsme stáli přežívající MY. Tváří tvář té základní dichotomii se další rozdíly jevily nepodstatné.
Tak jsme tady. Někteří svobodní víc než jejich povaha dokáže snést a někteří lapající po dechu v kleci nových subtilnějších hranic. Někteří, ale ne všichni, moudřejší. Jedni v rozletu a jiní ve strachu přikrčení, všichni ve vášnivém sporu které nebezpečí je skutečné a které jen v našich hlavách. MY se nám zdá menší a JICH je mnohem víc, a pokud ne víc tak určitě různějších.
Před listopadem to bylo tak snadné! Možnosti byli jen dvě a nejmazanější se tedy jevilo vybrat si třetí. Předstírat, že jsme s NIMA a přitom být MY. Ještě tu byla možnost postavit se naprosto úplně PROTI, dostupná jen statečným a sebedestruktivním. Dvě možnosti…tři…čtyři…podívejme se ještě blíž a zjistíme, že už tehdy kvetly zárodky různosti. A pak ….exploze..
Nelžeme si do kapsy. Sedmnáctý listopad se nám stal. Strhl nás drift mnohem rozsáhlejšího pohybu, tsunami po pádu cizí hory a tak i hlavní role byly v celkovém měřítku jen epizodní. Ale i přesto to byla dobrá věc. Velmi dobrá věc. Skvělá, úžasná, báječná. Že to byla dobrá, skvělá, úžasná a báječná věc je nesporné, protože o její otcovství se stále ještě hlásí dobrovolníci. Být to průser, marně bychom obraceli kameny a hledali, kam otcové zmizeli.
Bylo mi tehdy dvacet let a časy zemětřesení si pamatuju. To je samozřejmě problém, protože si nás ty časy pamatuje moc a dokud nezemřeme, nebude to pořádný dějepis. Bude to tvárná hmota, jako je tvárná paměť. Bylo mi tehdy dvacet a v srdci srdce republiky jsem slyšel na vlastní uši všechny ty hlasy a viděl ty tváře a prapory den po dni, od prvních svíček na památku mrtvého co nezemřel až po pád těch, které už žádná síla nedokázala podepřít.
Posuny v geopolitických vrstvách té doby prakticky okamžitě uvolnily energii střádanou v myslích lidí. Kdokoliv cokoliv považoval za důležité, sepsal to na papír a pověsil na zeď. Doslova každý kousek zdi v centrech měst se stal vraty kostela ve Vitemberku pro statisíce Lutherů. Všichni měli pocit, že to co chtějí říct, je DŮLEŽITÉ!!! Mysleli jsme tehdy v kapitálkách a s vykřičníky. Je zajímavým zákrutem historie, že o pětadvacet let později děláme často totéž, jen zdi jsou virtuální a naše víra ve smysl takového počínání vybledlejší.
Nejdůležitější změnou těch poslední pětadvaceti let nejsou tahy na šachovnici politických postů. Nejdůležitější změnou je pokračující mutace názorových rozdílů doslova na všechno. A moderní komunikace, které urychlují jak jejich vývoj, tak vzájemnou interakci. Právo rozdělení moci bylo vráceno lidu, který je v pokračujícím stavu explosivní atomizace, reziduem chaotického velkého třesku. Nejlepší zprávou by bylo, kdyby se souběžně rozvíjely schopnosti tolerantní adaptace na takové prostředí. Nejhorší zprávou by bylo, kdyby zvítězil tlak na opětovné zjednodušení. Svět je složitý a kdo tvrdí, že ví, který trend vyhraje, pravděpodobně lže nebo si jen honí triko. Stát se může cokoliv.
Shodou okolností mám dvě děti a celý jejich dosavadní život se všemi jejich osobními milníky se vešel do těch svobodných let. Narodili se, vyrostli, osamostatnili a to vše od jednoho svobodného břehu ke druhému. Vyrostli mnohem lépe než my, připravení na to, že jim nikdo nic nedá zadarmo, že pomocná ruka vyrůstá z vlastního ramene, a že naše kotlinka je jen zlomek světa, kde lze případně žít. Občas je poslouchám a říkám si: Moje generace zažila převratné změny. Je ale víc než jisté, že další velké změny ještě přijdou. Jsem na ně zvědavý. A být zvědavý znamená být naživu. A dokud jsem naživu, je dobře …. Díky za nezasloužené štěstí života v téhle době …
