Nejdekadentnější báseň všech dob

Jsou texty líbezné i texty obludné. Zkoušeli jste už někdy napsat nejodpornější, nejohyzdnější a nejdekadentnější básničku všech dob?…

X+JEAN-HONORÉ FRAGONAND - Hra..., ML - Etiketa konzervy s mluvícím hadem v oleji

Měl jsem to štěstí, že jsem svého času potkal skvělé a fantastické kamarádky, se kterými jsme prováděli spoustu nejroztodivnějších věcí. Oblékli jsme se do rokokových kostýmů princů a princezen, zaplnili stoly v jednom půvabném venkovském sídle dobrotami, ozdobili třešeň a v půlce června slavili Vánoce a Nový rok (s hudbou starých mistrů, soukromým ohňostrojem, střílením z kuše, lampiony, jízdou v gondole a půlnočním koupáním). K svátkům, narozeninám a jiným příležitostem jsme si dávali podivuhodné pozornosti (lety v povětří, konzervy s mluvícími hady v oleji známé z pohádky Zlatovláska, vyjukané strašilky, nebo nejvzácnější dar vůbec – 10 kg soli :o).

Kromě krásy jsme ale experimentovali i s ošklivostí a dekadencí. Převlékli jsme se například za feťáky a prolézali městské kanály a podzemí, v nádražních bufetech jsme provokovali v hadrech jako bezdomovci, dojídali po sobě zbytky jídel a jako psychologové tajně a pobaveně sledovali reakce pohoršeného okolí.

Jedním z vrcholů tohoto období pak bylo i psaní nejodpornějších, nejohyzdnějších a nejdekadentnějších básniček, jaké nás napadly. Arthur Rimbaud, Paul Verlaine i Oscar Wilde by nám mohli závidět. Co slovo, to facka do tváře! Co verš, to švihnutí biče! Co sloka, to odporný smrad! Naše díla byla tak strašlivá, že jsme se při jejich čtení sami otřásali hnusem, ale… především se smáli a dobře bavili.

Předkládám Vám pro potěchu vrcholnou báseň, která by Vám také mohla na tváři vykouzlit úsměv. Ale třeba i odporný škleb, zásadní nesouhlas a zuřivý odpor :o)

Příjemné chutnání…

Martin Lavay

DEKADENCE

Čum:

kol pelechu už skřípe ranní vlak

a masa flák, co v kolejích tu leží,

co snad byl psem, což uvěřit lze stěží,

ten rudý rosol lisuje snad po sté.

Je ráno.

Teď lidi budí ptačí křik,

dav šedých stínů táhne do fabrik

a nad rumištěm svítá.

Podělanej svět.

Mně probral chlad a splašků smrad,

z opice k vědomí se vracím.

Pro tíhu svých dvaceti let,

přes žlutě hnisající ret,

zvracím,

zvracím.

Jen chlastem dráždit v břichu vředy

však nejde věčně, já chci žrát.

Tak bliju ještě naposledy,

pak k snídani se chystám zvát.

Chci snídat Tebe, krasavice,

chci hltat obsah ze Tvých střev,

Leč…

Jsi prázdná, mrcho, popelnice!

Tak trpím,

kleju,

dávím krev.