Dneska si připomínáme dny, kdy se náš národ vzepřel totalitní ideologii. Dokonce dvakrát – v roce 1939 a 1989. Podle mě je čas to udělat znovu. Dokud to ještě jde slušně a nenásilně.
Ideologie jsou jiné, stejně jako jejich představitelé, v řadě aspektů ale mají mnoho společného. Společný je i princip událostí, které si dnes připomínáme. Náš národ se vzepřel režimu, který nám diktoval, co si máme myslet, co máme dělat, co je správné a co ne – a který se s odpůrci příliš nemazal. Už dvakrát v novodobé historii si naše země připomněla, že svoboda je hodnota, která se nedává zadarmo a někdy je vykoupená i cenou nejvyšší. Pamatujme si to a nepřipusťme třetí podobnou lekci.
Kdy jindy, než teď se vymezit a říci jasné NE podobně totalitní ideologii. Ideologii, která nedává svobodu si vybrat. Ideologii, která je v rozporu s naší ústavou, s naší listinou základních práv a svobod. Ideologii, která se nerozpakuje své odpůrce brutálně trestat a vraždit. Ideologii, jejíž fanatičtí vyznavači se při jejím šíření neštítí ničeho, včetně odporných zločinů na nevinných. Ideologii, kterou její vykladači maskují pod náboženstvím a která v jejich pojetí nemá s Bohem už prakticky nic společného. Ideologii, jejíž plíživý nástup už můžeme sledovat i u nás. Jejím základním podhoubím je totiž strach.
Někdo říká, že strach šíříme právě my - tím, že před těmito riziky varujeme. Někdo říká, že když tuto ideologii nahlas a jasně odmítáme, její fanatické vyznavače zbytečně provokujeme. Je to zvrácená logika, podobná té, že si žena může za znásilnění sama svým provokativním oblečením. Ne, je to vina jen a pouze toho násilníka. Je snad na vině televize, že ukazuje zvěrstva páchaná fanatiky? Ne, je to vina jen a pouze těch fanatiků. Je naivní si myslet, že když to nebudeme odmítat, nebudeme o tom mluvit a budeme dělat, že to nevidíme, že se to dít přestane. Naopak – a možná ještě s větší intenzitou, abychom to ignorovat prostě nemohli.
Ano, je třeba trvat na hodnotách naší evropské civilizace, které jsme si mnohdy tvrdě vydobyli. Ale které to jsou? A hlavně, máme je ještě vůbec?
Je fajn mít svobodu cestovat. Ale není fajn, když nás ve skrytu duše nás hlodá obava, jestli letadlo, do kterého nastupujeme, v pořádku přistane. Jestli se z některých, dříve oblíbených, destinací v pořádku vrátíme? Je fajn mít svobodu slova. Ale není fajn přemýšlet, jestli nás nevinná kresba nebude stát hlavu. Je fajn se svobodně shromáždit na fotbale, na koncertě, na náměstí. Ale není fajn zvažovat, jestli vzít s sebou děti – protože některé druhy „ohňostrojů“ prostě riskovat nechcete…
Jsou lidé, kteří se vášnivě zastávají cizí kultury a cizinců – oboje prý musíme přijmout, abychom nevypadali špatně, abychom trvali na svých hodnotách. Souhlasil bych – pokud by ty kultury byly slučitelné a jedna nechtěla zničit druhou. V takovém případě je úkolem v první řadě se zastávat naší kultury a našich občanů. Vybírat si v tomto případě mohou „běžní“ lidé – ale politici ne.
Půjčím si větu od svého známého, jehož si vážím. Co je větší omezení svobody a popření evropských hodnot: když cizím preventivně nedovolíte vstoupit, nebo když domácím musíte zakázat vycházet?
