Jakou cenu má Čech?

Nechci veřejně řešit detaily návratu pětice unesených Čechů z Libanonu. Nechci řešit ani detaily návratu dvou unesených Češek. Co bychom ale měli řešit je - jak je možné, že se tyto detaily veřejně řeší.

To je totiž ten největší průšvih a (minimálně) hanba všem, kdo se na tom podílí! Utajení některých informací má prostě svůj důvod – a ne vždy tím důvodem musí být to, že je potřeba skrýt nějakou levárnu. „S únosci a teroristy se nevyjednává“. Heslo, které hlasitě a veřejně říká snad každá rozumná a demokratická vláda na světě. Řídí se jím vždy a za každou cenu? A třeba i někdy ne – ale nikdy se to NEDOZVÍME! My si teď toto heslo můžeme maximálně tak zarámovat a vyvěsit, aby se teroristé měli čemu smát. Bude asi stejně tak uvěřitelné, jako velký AgroAndrej s cedulí „Nechci žádné dotace“.

Jak je možné, že uniknou informace, že vůbec nějaká výměna proběhla? Natož potom, kdo při ní s kým jak vyběhl? V mezinárodním měřítku jsme díky tomu za naprosté kašpary. Ale to není to nejhorší. Jak je možné, že si veřejně přečteme za jakých podmínek a za jakou cenu - včetně toho, co se řešilo na bezpečnostní radě státu a kolik byla vláda ochotná zaplatit?

Ti, co mají tento únik na svědomí, ohrozili bezpečnost státu a všech jeho občanů. Každý poloblb s kalašnikovem teď bude vědět, že čeští turisté jsou hodnotným zbožím. Natož potom, až vyrazí ústavní činitelé na zahraniční cestu do problematických regionů…

Za toto by měly padat hlavy. A ti, kterých se to týká, by měli být rádi, že v podmínkách naší civilizované země nebudou padat doslovně.