Jsem poslanec. Mám se stydět?

Jsem poslanec. A také asi trochu masochista. Pravidelně totiž pročítám internetové diskuze pod články o politice. Výsledek? Co diskutující, to odborník a zřejmě rozený zákonodárce – a co poslanec, to padouch. Uznávám, příliš respektu si někteří představitelé zákonodárného sboru v minulosti nevysloužili a sklízí, co zaseli.

Zvláštní je, jak jsem se asi najednou změnil. Při pohledu do zrcadla vidím stále stejného člověka (jen přibyly šediny) – z pohledu zvenčí jsem ale okamžikem voleb skončil v jednom pytli s NIMI. Aniž bych stihl cokoli provést. Imunita, jídlo v kantýně za pár korun, vysoké platy, nikdy nedělali nic pořádného a i teď vlastně nic nedělají – prostě nadlidi. Myslíte? Tak popořádku.

Imunita. V první řadě už není doživotní. Překročíte zákon? Pokud vás Sněmovna nevydá ke stíhání, máte jen maximálně čtyři roky odklad, ale soudu se nevyhnete. Ani případnému trestu. Navíc se z Vás pravděpodobně stane exemplární a mediálně známý případ, na kterém se bude chtít každý soudce a státní zástupce zviditelnit. Často ale ani není nutné, abyste něco provedli – stačí, když budete někomu nepohodlní. Trestní oznámení se stává nejlevnějším a nejúčinnějším prostředkem předvolebního boje. Co z toho, že vás za několik let soud osvobodí – jako politik jste odepsaný. Spácháte přestupek? Můžete si vybrat – zaplatíte pokutu jako každý jiný, nebo se odvoláte na imunitu a bude Vás řešit příslušný orgán Sněmovny. Ostuda a titulní stránky novin zaručeny. Já bych bral tedy raději tu pokutu…

Superlevné jídlo v poslanecké restauraci? Jak v které – v té nejlevnější máte „hotovku“ v průměru za cca 70 korun. Pravda, není to moc. Je totiž určená hlavně pro zaměstnance Parlamentu – od ochranky, přes sekretářky a asistenty, až po uklízečku. V normální restauraci ale za polední menu nedáte o mnoho víc – za celé menu, nikoli jen za jedno jídlo. Na druhou stranu, v předchozím zaměstnání jsem jedl v závodní jídelně přibližně za polovinu. A to i s polévkou, salátem a pitím. Porce větší a kvalita minimálně srovnatelná. Mimochodem, kolik z vás dostává v práci stravenky? A jsou i podniky, kde mají zaměstnanci obědy zdarma.

Vysoké platy. Přiznávám, nestěžuji si. Když odpočítám zvýšené nutné náklady, jsem na tom o něco lépe, než jsem byl před volbami. Nicméně možná by Vás překvapilo, kolik lidí si vstupem do politiky finančně pohoršilo. I proto je často problém přesvědčit ke kandidatuře lidi, kteří by v Parlamentu byli skutečně přínosem. Proč by tam totiž lezli.... V soukromé sféře si vydělají podstatně víc, nejsou pod drobnohledem, nemusí nikomu nic vysvětlovat a sklízejí ve své profesi uznání. To jim jako politikům nehrozí. Čest výjimkám...

Nikdy nedělali nic pořádného. Zkuste to říct přítomným lékařům, nebo lidem, kteří z ničeho vybudovali úspěšné firmy. I já jsem toho poznal hodně – i když třeba jen v rámci různých brigád a přivýdělků. A některé práce byste se možná sami zdráhali dělat. Vyvážel jsem popelnice, maloval veřejné záchodky, rozebíral pece v krematoriu, kopal krumpáčem a házel lopatou, roznášel pivo a jídlo v hospodách, prodával ve stánku, učil na základní škole, zkoušel jsem podnikat, dělal jsem reportéra, zprávaře a šéfredaktora v rádiu. Živil jsem se rukama i hlavou – a dokonce jsem byl i nějakou dobu nezaměstnaný. Věřte, zkusil jsem toho dost. A za nic z toho se nestydím, vše bylo cenné minimálně z hlediska zkušeností.

Žádná práce. No, nemůžete soudit jen podle toho, co vidíte v televizi. Převážná část práce se totiž odehrává mimo záběry kamer a dosah mikrofonů. Co vše to obnáší, co vše musíte překousnout, co se naučit, kolik stránek obtížně pochopitelných textů přečíst, s kolika lidmi jednat, do noci odpovídat na maily, že se prostě nezavděčíte všem a že některým lidem se nezavděčíte nikdy....to zjistíte, až když to zkusíte. Což vlastně můžete. Výmluvy, že je to jako někomu říci, ať si jde zkusit třeba práci bankéře, neplatí. Na tuto „profesi“ totiž nepotřebujete nic. Nezáleží na vzdělání, nezáleží na praxi. Stačí jen přesvědčit dostatečný počet lidí, aby Vám dali hlas. Dopředu ale upozorňuji, že staré známé heslo „není všechno zlato, co se třpytí“, tady platí dvojnásob.

Nadlidi? Skoro bych řekl, že když přijdete odpoledne do nejbližšího obchodního centra a namátkou tam vyberete 200 lidí, pravděpodobně budete mít podobný vzorek obyvatelstva, jaký sedí v poslaneckých lavicích. Kdepak – jen lidi. Ovšem uznávám, někteří na to možná už trochu zapomněli.

Už teď si dovedu představit komentáře pod tímto textem. Kdyby raději místo psaní takových keců dělal za naše peníze něco pořádného (píšu to v jednu v noci, dřív jsem neměl čas – jen pro pořádek), má se jak prase v žitě a ještě má tu drzost si stěžovat, pár vulgarismů a tak dále. Nestěžuji si, nehájím politiky – i když jsem za rok ve Sněmovně potkal hodně slušných a inteligentních lidí, kterých si vážím. Jenže ty na televizních obrazovkách uvidíte jen málokdy. Jen jsem chtěl na rovinu říci, jak to je - upřímně, dodal bych, kdyby toto slovo mělo v politice ještě nějakou hodnotu. Z pohledu člověka, který ještě nedávno nadával spolu s Vámi. Je mi jasné, že doby, kdy byl zákonodárce hoden úcty a respektu, jsou dávno pryč a já se tomu nedivím. Úctu a respekt je třeba si zasloužit – a to se obávám, že ještě nějakou dobu bude trvat.