Jaká je jízda v 5,5 tuny těžkém závodním trucku po okruhu v Mostě? Přesně před týdnem jsem měl možnost si to na vlastní oči zkusit.
Z kokpitu
Sedím v nepohodlné skořepinové sedačce, helmu na hlavě a jeden z mechaniků mi pomáhá pořádně utáhnout pásy. Na klíně mi leží fotoaparát s rybím okem – co bych to byl za fotografa, kdybych se jen kochal. Projíždíme pomalu na pitlane, vůz si zatím tiše brumlá, když na to David šlápne. Pod zadkem se s řevem roztočí 12,5litrový motor do tří tisíc otáček a zrychlení mě zamáčkne do sedačky. Nečekám to a přilbou narazím do opěrky hlavy. Příště už si dávám pozor a snažím se udržet hlavu na místě. Všechno se hrozně třepe, jak Buggyra prudce zrychluje. Pomyslím si, že v tomhle něco vyfotit nebude jen tak (a také nebylo).
Zrychlení nepolevuje, auto by chtělo pádit dál, ale v nejlepším zasáhne omezovač. Vůz začne zvláštně cukat a škytat a více než 160 km/h zkrátka nejede; zvyknete si. Jak řekl šéfinženýr: “Díky bohu za omezovač!” Zabrzdit 5,5tunové monstrum z takové rychlosti dá zabrat i čtyřem mohutným, vodou chlazeným brzdám. Mimochodem, ten bílý kouř od brzd, přítomný na většině snímků, je právě vodní pára z jejich chlazení. První esíčko, cedule 100 metrů a pro změnu brzdy. Třmeny se razantně zakousnou do kotoučů a o osmdesát metrů později máme na tachometru jen 50 kiláků a zdá se mi, že couváme. Brždění je pořádně divoké a zatáčka neuvěřitelně úzká, nedovedu si představit, jaká tu musí být mela po startu.
Pomalu doprava, doleva a plný plyn. Buggyra sebou zmítá a klouže k obrubníku na výjezdu. Mírně to zadrncá (tenhle byl narozdíl od ostatních nízký) a už to pálíme táhlou levou až do omezovače. Další esíčko a tentokrát obrubník o poznání hrbolatější. Truck to vůbec nerozhodí, zato já lítám i přes pevně utažené pásy ze strany na stranu. Opět plný plyn a o pár sekund později prudké brždění do nejvzdálenější zatáčky trati. Při brždění se mi pro změnu zaryje pás do slabin – zjišťuju, že lepší bude, když se zapřu pravou nohou o ochranný rám přede mnou.
Počáteční šok z té brutální síly mírně pominul a pokouším se fotit. Hned musím zapomenout na původní nápad – delší čas a rozmazanou vozovku skrz čelní sklo. V téhle divočině nemám ani tu sebemenší šanci udržet fotoaparát alespoň trochu v klidu; neustále se zmítám do všech stran, klidná chvilka neexistuje. Rezignuju, měním nastavení a jdu na jistotu na krátký čas, aby alespoň něco vyšlo.
Minuli jsme vrchol stoosmdesátistupňové vracečky v nejvzdálenější části okruhu a je čas šlápnout na plyn, říkám si. A taky že ano, motor se rozburácí do stodvaceti decibelů, kabina rozvibruje a přes další z mnoha obrubníků se řítíme ze zatáčky. Pneumatiky nevydrží boční zrychlení a za typického “poskakování”, známého mi z občasné jízdy na motokárách, nás to vynáší ven. Mírné ubrání plynu ale vše řeší. I v té rychlosti si všímám rozryté trávy až na hlínu; někdo se na výjezdu předtím nevešel. Rychlá vlásenka, blíží se zatáčka Matador (typická konstrukcí reklamního oblouku přes trať) a opět skáčeme po vnějším obrubníku a tentokrát i trochu za něj. Štěrk v únikové zóně není zdaleka tak hladký jako asfalt. Není divu, že svaly krku ten divoký rej nevydržely a já podruhé tluču hlavou o opěrku – ještě že mám přilbu. Další rovnější úsek pod plným plynem a pak už zbývá jen poslední zatáčka před cílem. Po pravé straně míjíme nájezd do boxů a David jako už podesáté prudce akceleruje; ještě lehké kontra, vyrovnat počínající smyk a Buggyra se o překot žene do dalšího kola.
Fotogalerii z testování můžete shlédnout ZDE.
