Je paradoxem, že ve stejný den proletěly naším tiskem dvě zcela odlišné zprávy o veřejně prospěšných pracech. Jedna z anglické Cambridge, druhá od českého Ústavního soudu. Nejsou zcela srovnatelné, nicméně jistá paralela nutící k zamyšlení tu je.
Zpráva č. 1: Cambridge zavádí nové tresty. Neúčinné pokuty nahradí i mytím záchodů.
Jedna z významných kolejí super prestižní univerzity usoudila, že peněžní tresty za prohřešky typu flákání školy, kouření v prostorách kampusu, rušení klidu, atd., jsou neúčinné, protože studenti z velmi bohatých rodin je mají na háku + pro studenty z méně movitých rodin mohou být likvidační. Z toho důvodu se vedení rozhodlo, že mytí záchodů či výkopové práce budou do budoucna spravedlivější a účinnější. Zástupci Cambridgeské studentské unie vcelku nemají námitek.
Zpráva č. 2: Ústavní soud: Nezaměstnaní nemusí povinně pracovat, je to ponižující.
Z českých zákonů musí co nejdříve zmizet institut povinné veřejné služby. Nezaměstnaný, který veřejnou službu odmítne, nebude v budoucnu moci přijít o podporu. Doposud povinných 20 hodin týdně tudíž zmizí bez náhrady a jakékoli změkčující alternativy.
Ano, tato paralela přirozeně kulhá. A to v tom, že v Anglii se jedná o tresty, kdežto v Čechách pouze o jakousi solidaritu.
Tato paralela však nekulhá v tom, že v obou případech se jedná o opatření motivační.
Poněkud zvláštní je také skutečnost, že českého nezaměstnaného požadováním jakékoli práce ponižovat nemůžeme, ale student elitní univerzity, velmi pravděpodobně budoucí špička národa, lopatu do ruky vzít může (resp. musí).
Angličtí studenti by mi mohli být naprosto ukradení. Čeští nezaměstnaní zrovna tak. Kdyby ovšem český stát (ústy Ústavního soudu) nezrodil vulgární nespravedlnost tím, že mě nutí otročit na někoho, komu právě umožnil pást se vleže na výsledcích mé práce. Jako čistý libertarián mám za to, že bych měl státu formou daní platit jen za ty služby, které si od něj objednám. Bohužel to není možné. Tím že mě značnou část času, který v životě mám k dispozici, stát nutí pracovat na něj, abych nedobrovolně platil za služby, o které nemám zájem, musím nutně tuto práci považovat za nucenou a nedobrovolnou. Jak daleko jsme od nevolnictví a otroctví? Krok. Když mi pak ten samý stát sdělí, že mám být solidární, a zhruba 2 hodinny denně, desítky let, pracovat na to, aby někdo jiný nemusel být ponižován prací a stát mu mohl přerozdělit moje peníze, tak mě to, promiňte, strašlivě sere!
