slyším po tisící v životě agresivní a netrpělivou parodii na omluvu, jejíž autor automaticky předpokládá, že bude přijata. Vlastně ani na přijetí nečeká. Jak to s tím odpouštěním, sakra, vlastně je?
Na malou chvíli se zarazím a hlavou proletí otázka: "A co když neprominu?". Nevyslovím ji, rovnalo by se to výzvě k dalšímu konfliktu. Místo toho se snažím své "Jasně" říct co nejsmířlivěji. Tak to má v imbecilně civilizované společnosti s židovsko-křesťanskou tradicí být. Nebo jak to má být?
Těžko se zbavuji pocitu, s nímž vaše andělské duše budou velmi intenzivně nesouhlasit, že odpuštění, za cokoli a v jakékoli situaci, musí být vystavěno z vnitřního přesvědčení, namísto vnějších společenských či kulturních pohnutek. Jedině pak dává smysl, pouze tehdy po něm nezůstanou stíny a pochybnosti. Pokud bych se měl úplně zbavit zábran a obav vyslovovat rouhačské řeči, šel bych ještě dál, až k tvrzení, že
1. ODPUŠTĚNÍ JE PROJEVEM SLABOSTI,
2. ODPUŠTĚNÍ JE EXTRÉMNĚ NEVÝCHOVNÉ.
Není snad slabost neodpovědět na útok, případně dokonce nastavit druhou tvář? Pokud se tímto postojem odlišujeme od zbytku živého světa, a zřejmě ano, protože jinde než u lidí si podobnou pitomost představit nedovedu, pak Příroda s námi!!
Jakou informací je pro mě vědomí, že ať udělám (téměř) cokoli, mohu se spolehnout na to, že to není žádný problém, protože imperativ káže "odpusť a bude ti odpuštěno"? Nutně ztratím zábrany, poněvadž mě nic nenutí si je držet.
Na druhé straně, pokud jsme obecně uznávanou morálkou prostupující celou společnost, která se jí, sláva!, naštěstí příliš neřídí, nabádáni k chlebu za kámen, proč zcela protikladně existuje oficiální právo založené na principu "zločin a trest", v překladu "oko za oko"? Správně - protože by to prostě nefungovalo, protože bychom se pozabíjeli. Je to jen další projev pokrytectví, případně nedůslednosti.
A tak si v čase těsně před Vánoci, coby zposvátněním dobra, trochu vyčítám, že jsem takový pařez a na "No tak teda promiň!" nedokážu reagovat s úsměvem a podáním ruky. Ale jen trochu ...
