Zbylé připomínky

2) Odpuštění je možná slabost nezaútočit, ale také síla zapomenout. Jsou věci, které se zapomínají velmi těžko.

3) Je-li odpuštění extrémně nevýchovné, pak jistě v sobě nosíte všechna provinění, kterých se kdy vaše děti (máte-li je) dopustily a nikdy jim nic neodpustíte, abyste je nevýchovně nerozmazlil…

4) Lidé se od „přírody“ (od zvířat) odlišují právě tím, že na základě svého rozumového rozhodnutí dělají věci, které odporují „zdravé logice“; jsem rád, že nejsem jako zvíře.

4) „Nabádáni k chlebu za kámen“ se týká osobního života – někdy je lépe utrpět škodu, než žít ve sporech, případně než prožít život v nenávisti. Oproti tomu „zločin a trest“ je zcela legitimní obrana společnosti proti asociálnímu jednání. V praxi – mohu zcela osobně odpustit vrahovi, který mi zabil někoho blízkého, ale stejně půjde do kriminálu. Nevidím v tom ani pokrytectví, ani nedůslednost.

První připomínka (víc se jich do příspěvku nevešlo)

1) „…říct co nejsmířlivěji. Tak to má v imbecilně (…) být.“ Tak tedy nevím, ale jako „imbecilní křesťan“ na arogantní „No tak teda promiň“ bych nejspíš odpověděl „No tak teda neprominu“. Něco jiného je, když někdo poprosí o prominutí, když svého jednání lituje. Ten, kdo řekne „No tak teda promiň“, ničeho nelituje; nanejvýš toho, že se musel „omluvit“.

Slovy Lukášova evangelia (L 17,3-4): „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ,Je mi to líto`, odpustíš mu!“

Jak mám ale odpouštět někomu, kdo nejenže o odpuštění nestojí, ale kdo jím pohrdá; anebo tomu, kdo ho předpokládá jako samozřejmost, tudíž svého jednání nelituje?

Jiná věc je nosit v sobě hořkost neodpuštění a ničit tím svůj život. Jsou lidé, kteří jiného proklínají ještě ve svém stařeckém věku; kdy ten, kdo ublížil, dávno nežije, a oni chodí plivat na jeho hrob. Za to, abych ubližoval sám sobě, mi nikdo nestojí.

Re: První připomínka (víc se jich do příspěvku nevešlo)