Evropa je zmítaná hospodářskou a ruku v ruce s tím i krizí politickou. Různé politické strany nabízí různá řešení. Pravicové strany méně státu a více prostoru pro ekonomickou soutěž. Levicové strany více státu a více regulace ekonomiky. Je to střet dvou pohledů a různých řešení. Problém Evropy však nespočívá v těchto krizích. Krize byly a vždy budou.
Zrod Evropy, tak jak jí známe je možné hledat v osmém století, kdy se barbarské kočovné kmeny začaly usazovat a vytvářet pritimitivní státní útvary. Na troskách rozpadlé západní části Římské říše, po období válek a nemocí a hladomorů začal povstávat Fénix z popela, jehož zrození bylo dokonáno jmenováním Karla Velikého císařem, jakožto nástupce a dědice Římské říše. Od této chvíle nastává nezadržitelný rozvoj Evropy, které tak položil základy pro budoucí prosperitu středověku, která byla ukončena až Velkým morem v polovině 14. století.
Zároveň s Černou smrtí do Evropy přišel ekonomický rozpad stávajících struktur, společenských vazeb, náboženských střetů a období náboženských blouznivců Chilialistů, předvídajících konec světa. Na této ideji nakonec vyrostlo u nás i husitské hnutí, kde nakonec zvítězili umírněné myšlenky duchovních jako byl Jakoubek ze Stříbra. V ostatních částech Evropy to bylo obdobné. Evropa navíc prožívala i krizi politickou, který vyvrcholila dvoj a později troj-papežstvím. Politická krize v Evropě byla ukončena, možná lépe řečeno zmírněna, až svoláním koncilu Zikmundem Lucemburským do Kostnice.
Zároveň se na zbytcích středověku rodila nová epocha, později nazvaná renesancí, k čemuž přispěly již ve středověku založené univerzity a hlavně zájem o člověka. Předchozí krize vyvolaná epidemii, ukončila období, kdy člověk hledal hlavně Boha a začalo nastávat období, kdy člověk začal hledat člověka a ptát se po svém původu, po životním cíly a smyslu bytí. Je to i období znovuobjevení antických autorů jako byl Aristoteles, Platon, Cicero a další, jejichž spisy dávaly odpovědi na otázky po kterých se středověký člověk neptal. Jde-li to zjednodušit, tak konec antiky znamenal počátek křesťanského Říma a konec středověku pokřesťanštění antiky.
Tento stav trval, i přes náboženskou reformaci, třicetiletou válku až do počátku Osvícenství. Člověk, a potažmo tehdejší společnost si uvědomovala svojí identitu, která měla svůj pevný základ v moci, která byla vyšší než moc králů a knížat, totiž v Bohu. V Bohu, který spojoval krále s žebráky a před kterým král nebyl víc než žebrák. Těžko si dnešní člověk dokáže představit, jak silné bylo tohle pouto.
S koncem baroka, po kterém zvláště v Čechách a na Moravě zůstalo mnoho velkolepých památek, končí doba teologů a nastává doba filozofů, kteří se však již neptají proč svět funguje jak funguje, ale kladou si otázku jak ten svět změnit. Je to doba, kterou známe jako dobou osvícenskou. Tuto dobu je zároveň možné pokládat jako počátek moderní Evropy, založené na státních upravující život člověka, vytváření norem a státní evidenci obyvatel za účelem jejich zdanění. Zároveň to je doba, kdy bylo rozbito pouto, které společnost drželo pohromadě.
Osvícenství není jen počátek moderní Evropy, ale je to také počátek ideologického a politického chaosu. Veškeré politické myšlenky a ideologie začaly žít svůj život právě v této epoše, stejně jako nacionalismus. V českých zemích to je znovuobjevení češství jako reakce na státní germanizaci započatou za Marie Terezie a Josefa II., takzvané Národní obrození. Ruku v ruce s myšlenou národní soudržnosti šla i myšlenka sociální, povzbuzena spisy Marxe a Engelse. Národ pro sebe a dobro pro všechny. Evropa ztratila společnou identitu, kterou si myslela, že nalezla po Druhé světové válce. Tím jmenovatelem byl mír, jak politický, tak sociální. A to jak na západní straně železné opony, tak na straně východní. Samozřejmě na každé straně s jinou mírou svobody.
Po rozpadu Východního bloku se zdálo, že Evropa jako celek bude mít možnost vybudovat tu nejlepší a nejspravedlivější společnost na světě. Jenže místo toho, se ukázalo, že ten společný jmenovatel, který držel pohromadě západní Evropu je onen král, který je nahý. Ukázalo se, že soudržnost západní Evropy byla víceméně spojena strachem z Východního bloku. Po počáteční euforii nastal čas postupného rozčarování a zjištění, že Evropa nemá nic co by jí spojovalo, že jí chybí idea, s kterou by se ztotožnili její občané. Na několik desetiletí potlačená kocovina z Osvícenství se začala opět projevovat.
Evropa je dnes opět v troskách, troskách, jež nezpůsobila žádná válka, žádná epidemie. V troskách morálních o kterých mluvil Tomáš Baťa v roce 1932.
“Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.”
Jaké je řešení? To musí asi každý hledat v sobě, protože žádné řešení není snadné, pokud člověk sám nechce. Evropa je zajatcem svojí vlastní ideologie. A co je to vlastně Evropa? No přeci my všichni.
