Mám pocit, že pro mnoho lidí a politiků je slovo „Ne“ nad jejich možnosti. Nedokáží pochopit, že ne prostě znamená ne.
Je to už ohraná písnička. Člověk řekne, že něco nechce a hned se vyrojí množství lidí, kteří chtějí vědět, proč. Je to samé, jako když nekuřák odmítne nabídnutou cigaretu a okamžitě by se na něj hrnuly otázky, proč nekouří, zda to někdy zkusil, zda vůbec někdy viděl kuřáka a zda ví, co jsou cigarety. Nesmysl, že? A přesto se s tímto setkáváme v souvislosti s imigrací a to převážně islámskou.
To, že zde nechci imigranty z islámských zemí a říkám ne, tak tím „Ne“ vyjadřuji svůj názor a postoj. Vyjadřuji na základě svých zkušeností a znalostí, které jsou nepřenosné, ale pro moje rozhodování podstatné. Ano, znám muslimy, s kterými bych si sedl na kávu. Jenže takové znám i komunisty a přesto si přeji, aby se slovo komunista vyskytovalo pouze ve slovnících. Protože ono nejde jen o jednotlivého člověka, ale o podstatu toho co vyznává,
Málokdo by si zde asi přál komunismus, nacismus, fašismus, prostě jakýkoliv totalitní režim. A zatímco u komunismu, nacismu, fašismu se vcelku všichni shodnout, tak v případě islámu je zde snaha ukázat nám islám jako náboženství, ničím se nelišící od jiných. Jenomže islám se liší od všech náboženství, které známe a to nejen tím, že požaduje po věřících absolutní podřízení se islámu a jeho zákonům, ale požaduje to i od těch, kteří islám nevyznávají. Všichni se musí podřídit islámu, a kdo se nepodřídí, toho čeká persekuce, případně smrt. Jaký je v tomto rozdíl mezi islámem a výše zmíněnými ideologiemi? Troufám si říci, že žádný.
Člověk nemusí být arabista, orientalista, či další „odborník“ na islám, aby viděl, že nejvíce pronásledovanou skupinou v islámských zemích jsou křesťané, ateisté, prostě všichni, kdo nejsou vyznavači politicko-náboženské ideologie zvěstovanou před 15ti staletími Mohamedem. A stačí jít do historie, aby člověk viděl, že všechny ty zkazky o islámské toleranci, islámu jako náboženství míru, jsou opravdu jen zkazky, patřící do říše legend a bájí vzniklých v Osvícenství a v devatenáctém století.
Naši předci vedli boj proti islámu dlouhých 1 400 let. Křesťanským teologům netrvalo dlouho, aby zjistili, že mají dočinění s náboženstvím, kde neexistuje prostor pro svobodnou debatu, ale s náboženstvím, kde veškerá debata musí být v souladu s Koránem, Sunnou a životem Mohameda. A proto i dodnes je dialog mezi islámem a křesťanstvím chiméra. Je tam hranice, kterou muslimové nikdy nepřekročí. Ostatně na stránkách rádia Vatikán, lze najít dost článků, kde si představitel katolické církve pro dialog s islámem Jean-Louis Pierre kardinál Tauran stěžuje na nemožnost racionálního dialogu s islámskými představiteli. Přesto se to stále pokouší, přestože ví, že to je zcela zbytečné.
Prostě když řeknu ne, tak to znamená Ne a nikomu není nic po tom, jaké důvody mne k tomu vedou. Komunisté, nacisté, fašisté zakázali svobodné volby, protože se báli, že lidé řeknou ne jejich vládě. V Islámských zemích se „demokratické“ vlády snaží potlačovat svobodné volby, protože se bojí, že lidé řeknou ne jejich „demokratické“ a relativně svobodné vládě a zvolí si představitele zastávající názor, že islám je všemu nadřazen, jako se to stalo nedávno v Egyptě, kde vládu Muslimského bratrstva vzešlé z demokratických voleb, nakonec svrhla armáda. V Turecku je již armáda bezzubá a Turecko pomalu směřuje k zemi, kde budou platit islámské zákony. Směřuje k islámské vládě se vším všudy. A když to nešlo v prvních volbách, tak je Turci uspořádali podruhé. Obdobně jako bylo druhé referendum v Irsku ohledně Lisabonské smlouvy.
Říkám ne islámu, říkám ne islámským imigrantům. To je moje svoboda a nejsem nikomu povinen svoje rozhodnutí vysvětlovat, či obhajovat. Proto říkám Ne!
