V posledních dny, vzhledem k rozšiřování takzvaného Islámského státu, je dost často zmiňováno Turecko. Země, která leží na pomezí Evropy a Asie a v mnoha ohledech je , byť islámská země, dědičkou Byzantské říše, přestože z celé "Byzance" převzala v minulosti správní uspořádání země , orientální despotismus a první sultán se pyšnil titulem "Vládce Římanů"
V současné době je Turecko, aspoň papírově, sekulární země, která žije z odkazu zakladatele moderního Turecka jímž byl Mustafa Kemala, zvaný Atatürk (Otec Turků). Turecko však přes svůj sekularismus bylo sekulární pouze na papíře a díky vojenské moci, kdy armáda byla strážkyni sekularismu a občanské společnosti a "demokracie". Demokracie po Turecku, vzhledem k tomu, že mnohokrát byla demokracie udržena jen díky zásahu armády.
V současné době jsou u moci "umírnění islamisté" sdruženi ve Straně spravedlnosti a rozvoje a jejich ikonou je současný prezident Turecka Recep Tayyip Erdogan , který roku 2003 pomohl získat této straně většinu v parlamentu a sám se stal premiérem. Že tito "umírnění islamisté" získali většinu v parlamentu v sekulární zemi a dodnes si jí drží není zase tak velkou záhadou.
Předchozí vlády potlačovaly jak turecké tradice, tak islám, který je většinovým náboženstvím v zemi. Erdogan nabídl lidem program pokračující sekularizace a rozvoje demokracie, při zachování tureckých a islámských tradice. Chtělo by se říci "demokratický islám" jako program pro rozvoj země. A ono to vyšlo. Za jeho vlády Strany spravedlnosti a rozvoje Turecko zažívá hospodářský růst, je perspektivním obchodním partnerem, učinilo kroky k většímu prosazení lidských práv.
Chtělo by se říci "Sláva".
Pravda je však jako vždy trochu jinačí. Ano, Turecko prochází obdobím hospodářského rozvoje. Mnoho věcí se změnilo k "lepšímu". Například islamisté se již nemusí skrývat a mohou veřejně kázat svoji nenávist k Západu. Armáda přišla o svojí moc a již nemůže zasahovat do dění v zemi. Ženy se mohou zahalovat a to dobrovolně a i nedobrovolně. Mohou dobrovolně nosit minisukně, pokud žijí v městech jako je Konstantinopol (Istanbul). Před zákonem mají stejná práva jako muži. A co více, před zákonem podle ústavy mají stejná práva jako muslimové i ateisté, křesťané a další skupiny obyvatel.
Papír snese vše. Skutečnost je taková, že křesťané mají problémy postavit si kostel. Vždy se najde nějaká administrativní překážka, aby to nešlo. Starobylé křesťanské modlitebny mohou sloužit jen jako muzea a křesťané je nesmí používat k tomu, k čemu ji dříve sloužila. Turci, kteří konvertují ke křesťanství jsou pod tlakem okolí, mnohdy jsou fyzicky napadání a diskriminováni. A to vše za tichého souhlasu státní správy.
Nemluvě o Kurdech. Muslimech, z jejichž řad pocházel jeden z nejslavnějších muslimů Saladin. Vítěz nad křesťanskými panovníky v Levantě a dobyvatel Jeruzalémského království. Tento národ je v Turecku utiskován a to bez ohledu na demokracii, sekularismus a lidská práva, které jsou zakotvena v turecké ústavě. Celá desetiletí trvá boj Kurdů o uznání jejich autonomie kulturní svébytnosti. Desetiletí desítek tisíc lidských obětí na obou stranách. Obětí mnohdy zbytečných.
Mohlo by se zdát, že v dnešních dnech, kdy Islámský stát je blízko tureckých hranic a ohrožuje i hrobku šáha Sulejmána , zakladatele osmanské dynastie, že Turecko zapomene na svoje spory s Kurdy a vyšle jím pomoc. Namísto toho jsou Kurdové osamoceni v boji proti samozvanému Islámskému státu a vše nasvědčuje tomu, že Turecko doufá, že bojovníci Islámského státu za něj provedou špinavou práci. S trochou cynismu by se dalo říci, že Turecko se řídí sloganem "Nepřítel mého nepřítele je můj přítel"
S trochou cynismu, kdyby islamisté z Islámského státu neměli tak velkou podporu v samotném Turecku. A nejen oni, ale také al-Kajda, Muslimské bratrstvo, Hamás a další skupiny v Evropě řazené mezi teroristické. A nejsou to sympatie okrajové. Knihy o bin-Ladinovi, spisy Ajmána Zavahrího, patří v Turecku k neprodávanějším. V Turecku vládne nostalgie po Osmanské říši a sám prezident Turecka se několikrát vyslovil, že Turecko by mělo být opět zemí, která bude mít hlavní vliv v islámském světě.
Pří tomto si nelze nevzpomenut na to, že území, které jednou získal islám je islámské již napořád a pokud jej muslimové ztratí, tak je jejich povinnost toto území znovu dobýt. Nemusí dlouho trvat "umírněného" Erdogana, vystřídá Erdogan "neumírněný" pravověrný muslim. Tím, jak Turecko získává ekonomickou moc a politickou na Blízkém východě, to může být v "blízké době". Nehledě na nejsilnější armádu na evropském kontinentu, kterou je právě ta turecká.
A nelze zapomenout na islámskou pátou kolonu v Evropě, čítající několik desítek milionů muslimů. Proto by Turecku mělo být jasně řečeno , že do Evropy nepatří a patřit nebude. Červenou kartu Turkům vystavil již polský král Jan III. Sobieski . A pokud ještě máme trochu sebezáchovy, tak bychom měli říci, že stále platí. V dnešních dnech je k tomu zvláště příhodná chvíle.
