Ušlechtilé myšlenky spolu s politickou korektností a neschopností pojmenovat problém jsou možná větší zhoubou pro národy než epidemie.
Není to tak dávno, co německá kancléřka Merkelová prohlásila, že Německo je ochotno přijmout každého a papež František vyzval církevní společenství k přijetí uprchlíků. Je vcelku pochopitelné, že paní Merkelová jako představitelka vlády národa, který si sebou nese temnou minulost, bude těžko říkat, že národnostní menšiny proudící do Německa jsou přicházejícím problémem, na který budou doplácet Němci. A ač je to pochopitelné tak na druhou stranu je zrovna toto okamžik, kdy německá kancléřka měla historickou šanci rozbít okovy submisivity a vinu německého národa za holocaust a druhou světovou válku. Mohla vrátit Němcům hrdost, aniž by to bylo na základě nacionalismu a vzít vítr z plachet všem těm, kdo nostalgicky vzpomínají na nacistické Německo.
Je paradoxem, že v dnešním Německu se musí znovu bát Židé a to od těch, které Německo přijímá s otevřenou náručí. Od imigrantů, kterým Německo dalo šanci na nový život. A co se děje v Německu? Je tam strach pojmenovat věci pravým jménem, strach ukázat na islámské komunity, z kterých se šíří nejen nenávist k Židům, ale také k naší evropské civilizaci a kultuře. Strach, který vyvěrá z nedávné minulosti a který zabraňuje pojmenovat skutečnost. Naopak. Kdo na tuto skutečnost poukáže je v německé společnosti vláčen jako vyvrhel, jako neonacista, jako ten nejhorší z nejhorších. To co dnes mnozí vnímají v souvislosti s uprchlíky, není německá arogance, ale německá slabost. Strach německých politiků z přímého jednání a pojmenování věcí pravými jmény. Místo toho jsou jejich řeči plné slov o solidaritě, místo aby přímo přiznali, že mají strach co bude s Německem.
Papež František jako představitel Katolické církve je v trochu jiné situaci. Církev od počátku pomáhala všem bez rozdílů na vyznání. Všem, kdo tuto pomoc potřebovali. Pomáhala římským pohanům, což vzbudilo údiv i žárlivost u římského císaře Marka Aurélia. Pomáhala i později svým nepřátelům a to pronásledovaným komunistům, stejně jako mnozí její představitelé po válce pomohli i německým nacistům odejít do zemí jižní Ameriky. Je pravidlem církve se neptat kdo jsi, odkud přicházíš, když je potřeba pomoci. Přesto se papež František dopustil neuváženého a necitelného proslovu. Neuváženého v tom, že slova papeže Františka mají na uprchlíky stejný dosah jako slova paní Merkelové a necitelného v tom, že mezi uprchlíky jsou jak oběti, tak pronásledovatelé těchto obětí. A s tím má většina křesťanů problém. „Jak máme pomáhat muslimům, kteří pronásledují naše bratry?“ „Neřekl snad apoštol Pavel; Pokud budete moci, pomáhejte, ale především těm ve víře?“ „A neřekl snad Kristus; Kdo by vzal chléb svým dětem a hodil jej psům?“.
Zatímco paní Merkelová se snaží vzbudit v Němcích soucit na základě jejich historické viny, tak papež František apeluje na křesťany z hlediska jejich křesťanské lásky. A jak má ta křesťanská láska podle papeže vypadat, když sám neustále mluví o pronásledování křesťanů na Blízkém východě? Copak lze pomoci pronásledovanému i tomu, kdo jej pronásleduje? Včera syrští křesťané zveřejnili na svých stránkách identitu muže, kterého podrazila maďarská kameramanka. Jedná se o příslušníka skupiny al-Nusrá. Skupiny, která nutí křesťany na území jí ovládaném platit poplatky za to, že mohou být křesťany. Jako křesťan se musím zeptat: „Je to můj bližní?“ Rozhodně ne. Můj bližní přeci nevraždí moje bratry. Můj bližní neusiluje o můj život a můj majetek. Můj bližní není ani ten, kdo potřebuje pomoc. Protože můj bližní je ten, kdo mi pomůže, když já tu pomoc potřebuji. A já jsem bližní tomu, kdo potřebuje mojí pomoc. O tom je celé podobenství Krista o milosrdném Samaritánovi. Nikde tam není o pomoci těm, kteří mě pronásledují, aby mě mohli pronásledovat nadále. A přesně to chce papež František po křesťanech a proto ve většině křesťanských obcí vzbudila jeho slova nevůli. I když…papež František zakončil svůj proslov: „Kdo pomůže tomu nejmenšímu z vás bratří, jako by mně pomohl.“ Což jsou slova o pomoci křesťanům.
Jenže džin z láhve byl vypuštěn a slova, stejně jako vystřelený šíp již nejdou vrátit zpět. Papež František, stejně jako paní Merkelová možná svá slova mysleli jinak. Nicméně, řekli je tak, že každý si z toho může vybrat, co chce. Řekli je přesně tak, jak vypadá dnešní svět korektnosti. Než věci pojmenovat pravým jménem, tak říci jen to, co neurazí. A to je snad to nejhorší co může být. Neboť, když už se někdo ohání Kristem, tak by neměl zapomínat na to co řekl: „Vaše slovo budiž Ano, ano, Ne, ne!“
Jinak to je jen o sezení na dvou židlích.
