V posledních letech se čas od času objeví snaha o integraci Cikánů do společnosti. Tyto snahy jsou doprovázeny euforii, odmítáním, znechucením, přeceňování i podceňováním. Jsou vydávány za projev levičáctví a multikulturalismu. Ovšem není to nic nového pod sluncem, ani v historii Evropy. Pokusy o integraci Cikánu do společnosti jsou zde od prvních okamžiků, kdy se zde objevili.
První ucelené zmínky o Cikánech máme ze 14. století z Balkánu a koncem čtrnáctého století i ze střední Evropy. Do Itálie a Francie dorazili kolem roku 1420 a roku 1425 se objevují ve Španělsku. Jejich putování Evropou bylo završeno začátkem 16.století , kdy se objevují na britských ostrovech a ve Skandinávii. Ve většině Evropě se jim tehdy říkalo “Tataři”, “pohani”, nebo “Egypťané”
Slovo cikán se sice začalo používat ihned po jejich příchodu do Evropy, ale není zcela jasné, kde se vzalo, na rozdíl od anglického pojmenování “gypsies”, které je odvozeninou od anglického slova “Egyptians”. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení původu slova cikán je řecké slovo “athinganos”, což znamená nedotknutelný, přestože jsou i další teorie o původu tohoto slova, jako například perské slovo “asinkan” označující kováře.
Po svém příchodu do Evropy byli Cikáni přijímání vysloveně pozitivně a s neskrývanou sympatii. Zda na tom mělo vliv i předchozí vylidnění Evropy za období Velkého moru je těžko říci, ale není to nepravděpodobné. Pravdou však je, že dostávali ochranné glejty od císařů, králů a knížat. Stejně jako od anglického a švédského panovníka dostali plnou podporu k usídlení se na jejich území. Tento kladný přístup však nevydržel moc dlouho. Necelých padesát let po svém příchodu se sympatie k Cikánům mění v nevraživost a jejich “diskriminaci” Jestliže teď jsou hoštěni a obdarováváni, tak je to proto, aby co nejrychleji táhli zase dál.
Roku 1493 jsou vykázáni z Milána, říšské německé sněmy je vykázaly roku 1497 z Lindau a roku 1498 z Freiburgu. Španělsko v roce 1499 vydalo nařízení, které Cikánům nakazovalo se buď usadit anebo do 60 dnů odejít. Následovalo vykázání Cikánů z dalších zemí. Francie je vykázala roku 1510, Portugalsko 1526, Anglie 1530, Dánsko 1536, Švédsko postupně během 40.let 16.století. Z Kolína nad Rýnem se zachovalo 26 rozhodnutí městské rady v nichž jde o vykázání případně zatčení Cikánů.
Proč najednou takový obrat? Jako vždy, ani zde neexistuje jednoduché a laciné vysvětlení. Bylo by snadné říci, že vina leží na Cikánech a jejich způsobu života, ale to by byla jen půlka pravda. Cikáni při svém příchodu jako “poutníci” zapadlí velmi dobře do pozdně středověké Evropy, byli nejenže vítáni, ale byla jím nabízena i pomoc. Co znemožnilo jejich integraci do tehdejší společnosti bylo, že přijali vnímání sebe sama , tak jak je vnímala lidová společnost, namísto, aby si sami našlo v té společnosti místo. Ale i tak to zcela nevysvětluje ten náhlý obrat v postoji k této skupině.
Další, a to zcela podstatnou věcí bylo, že Cikánům tehdejší společnost a hlavně šlechta přestala věřit. Cikáni jako svobodní lidé, nevázání poddanskými povinnostmi sloužili tomu, kdo nabídl více. Prohnanost? Ne zcela, bylo to běžné chování v tehdejší době pro ty, kteří nikam nepatřili. Ať už to byli žoldnéři, drobní šlechtici bez majetku, potulní kejklíři apod. Problém byl však jinde. Zatímco výše jmenovaní do společnosti patřili, řídili se jejími pravidly a navenek uznávali stejné principy, tak Cikáni tvořili tajemnou uzavřenou společnost.
Společnost, která neměla místo na zemi, která kočovala. Společnost, která byla viděna jako svobodomyslná, nesvázána vírou, ani zákony. Společnost, kde se věštilo a prováděly se tajemné čarodějné obřady a léčitelské rituály. Snažili se Cikáni vylepšit svůj obraz? Ne, naopak, to co jím bylo přisuzováno začali využívat ve svůj prospěch, což jim na druhé straně na důvěře moc nepřidalo.
Je možné říci, že tak jak zpočátku svého příchodu dostávali na svou žádost průvodní a ochranné listy, které jím dovolovaly pobyt v té, či oné zemi, nebo panství a umožnily jím začlenění do tehdy personálně strukturované společnosti, tak s prosazováním teritoriálního chápání státu nastává obrat a to i ve vnímání Cikánů a jejich života. Zatímco dříve to byla dohoda s panovníky, která nijak nenarušovala statut společnosti, tak později tento styl života byl již nepřijatelný a znamenal ohrožení samotné struktury státu.
Přesto, ani po této změně nedochází k nějakému velkému útlaku cikánských skupin a rodin. Jednotlivci se mohou usazovat a mnohdy se tomu tak i děje. Jako kočovníci jsou postaveni na úroveň putujících žebráku, kdy ač nevítáni, tak za almužnu mají možnost si obstarat prostředky drobnými pracemi. A také krádežemi slepic, koček, chleba. Podle tehdejších žalob to bylo opakující se téma. Krádeže, plenění, magie. K tomu všemu se Cikáni beze všeho přiznávali. Tyto drobné prohřešky spolu s pověstí jaká se o Cikánech nesla nakonec vedly k tomu, že když se Cikáni někde utábořili, tak všechny krádeže šly na jejich vrub, bez ohledu zda kradli anebo ne.
Paradoxem je, že v té době nebylo neobvyklé, kdy šlechtic dovolil na svém panství usazení jedné skupině Cikánů (za úplatu), které měla jeho panství chránit proti ostatním. Cikáni se prostě svým způsobem života lišili od usedlíků takovým způsobem, že ti vedle nich vypadali jako ti nejpoctivější a nejbohabojnější na zemi. Jak je napsáno v Bavorské kronice. “U nás je zlodějství a loupežení zakázáno pod hrdelním trestem a jím je povoleno”. Prostě panstvo si některé služby Cikánu kupovalo tak, že bylo ochotno nad jejich krádežemi přimhouřit oči.
I přes toto počínající období odmítání Cikánů a jejich života nelze říci, že by docházelo k jejich velkému pronásledování, přes to, že na ně začalo být pohlíženo jako na lidi na okraji společnosti a bezbožníky. Z hlediska jejich příchodu do Evropy měli Cikáni tu smůlu, že se zde objevili v době, kdy se Evropa začala pomalu měnit a oni se těm změnám nedokázali přizpůsobit. Lidé bez hranic a bez domova najednou přestali být vítáni tam, kde začaly platit pevné hranice, kde byla jasně vymezená struktura společnosti. Ale to už je jiná kapitola.
