V tomto týdnu přišel do kin film scénáristy Ivana Hubače a režiséra Filipa Renče. Jak se dalo očekávat, nejen tento film vzbudil emoce, ale také samotný život předválečné hvězdy československého filmu Lídy Baarové.
Osobně se mi tento film líbil, byť to co je hezké je velice subjektivní. Pokud čtu kritiky, tak mám dojem, že jsem asi jeden z mála, který tomuto filmu dává kladné ohodnocení. Nejen proto, že jsem asi po přečtené kritice od tohoto filmu moc neočekával, ale hlavně proto, že tento film mě nezklamal. Z mého hlediska vystihl to, co si autoři vzali za cíl. Ukázat choulostivé období Lídy Baarové, což se jim povedlo.
Pokud čtu výhrady, že Joseph Goebbels je tam ztvárněn jako člověk, tak se ptám, jak by tam měl být ztvárněn, když to nebylo o jeho životě, ale o vztahu Lídy Baarové k němu. Přeci nešlo o Josepha Goebbelse a navíc v době, v které se odehrává vztah české herečky k říšskému ministru propagandy, se rozhodně nedalo mluvit o nějaké nacistické zrůdě. Byla to doba, kdy Německo mělo diplomatické vztahy s demokratickými zeměmi, včetně Československa a v inkriminovaném roce 1938 ještě delegace amerických válečných veteránů společně pokládala s německými vojáky věnce k pomníku obětí První světové války.
Někteří kritici, hlavně z Německa, vyčítají, že ve filmu nejsou zachyceny hrůzy nacismu. Obavám se, že tento film ani neviděli. Celým filmem se jako niť táhnou obavy z toho co se děje v Německu. Nejen v narážkách hereckých kolegyň Lídy Baarové, ale hlavně jejího otce. Navíc je tam velmi působivá scéna, kdy Lída Baarová utíká z Německa v den, který dnes známe jako Křišťálová noc. Scéna, kde příslušníci SA ničí židovské obchody, vraždí Židy a celé to končí pohledem na berlínskou synagogu v plamenech.
Lída Baarová, dle mého názoru není ve filmu zobrazena ani kladně, ani záporně. Prostor na její hodnocení je nechán divákovi. Přesto si neodpustím jednu věc. Německý filmový průmysl v třicátých letech minulého století byl na absolutní špici. Nejen co se týče kvality a zpracování filmů, ale také hereckých výkonů a snem každého herce a herečky před válkou bylo dostat se k německému filmu. Hollywood neměl v té době postavení, které má dnes. Paradoxně se Hollywood dostal do čela až po té, co z Německa museli odejít židovští režiséři, židovští herci a osobnosti jako byla Marlene Dietrich.
Není proto divu, že mladičkou, dvacetiletou Lídu Baarovou, uchvátila nabídka natáčet v Německu a navíc s idolem evropských žen Gustavem Fröhlichem. A zde by se měl každý ten, kdo odsuzuje Lídu Baarovou za její vztah s Josephem Goebbelsem zastavit. Nebyl to ministr propagandy, kdo si jí vybral do německého filmu. Bylo to německé filmové studium UFA. Německý ministr propagandy se s ní setkal až později a prostě mu učarovala. Stejně jako v roce 1931 učarovala Vlastovi Buriánovi, který stejně jako později Goebbels, pomýšlel na rozvod a život s Lídou Baarovou. Prostě byla to žena, kterým říkáme Femme fetale.
Za co jí vlastně můžeme soudit? Že byla mladá, krásná, úspěšná? Že se zamilovala do muže, který se později ukázal jako jeden ze strůjců nacistického vraždění? Navíc, kdo jí po válce soudil? Převážně ti, kteří byli během Protektorátu zalezlí, latentní i nepokrytě to dávající najevo kolaboranti a po válce „odbojáři“ kolaboranti, lůza, která záviděla úspěch, mládí a krásu. Mimochodem jedna česká herečka mohla dopadnout po válce ještě hůře než Lída Baarová. Jmenovala se Anny Ondráková a vzala si slavného německého boxera Maxe Schmelinga. Přestože si tohoto boxera vzala v roce 1933 a společně se svým manželem odmítali nacistický režim, tak po válce jí chtělo Československo vydat, aby jí soudilo za kolaboraci. No, Československo. Bylo to stejní lidé, co zavraždili Horákovou, co vysidlovali sedláky, kteří se nechtěli kolektivizovat, lidé co posílali do koncentračních táborů československé občany, kteří měli tu smůlu, že byli piloti RAF.
Pokud jsme se nedokázali vyrovnat se komunistickou propagandou, s komunisty z nichž mnozí byli aktivní nacističtí kolaboranti, tak nemáme právo soudit Lídu Baarovou a Filipu Renčovi velký potlesk
