Jedním z důsledků války v Sýrii, jak poznala i Evropa, byl příchod několika stovek tisíc islámských uprchlíků. Zvláště citelně to dopadlo na malou zemi v Levantě, na Libanon, což je zároveň problém pro tamější křesťany.
Libanon od počátku války přijal ze Sýrie na 1,2 mil.uprchlíků převážně muslimů sunnitského vyznání. Po katastrofě, jakou byl příchod několika stovek tisíc palestinských Arabů, což znamenalo, že země s křesťanskou většinou se stal zemí, kde jsou křesťané menšinou. Navíc palestinští Arabové nepřímo vyvolali občanskou válku, při které zavraždili několik křesťanských politiků, z nich nejznámější obětí je Bašír Džamáíl, libanonský prezident, což vedlo k odchodu několika téměř půlmilionů libanonských křesťanů. Pro křesťanskou komunitu to znamenalo další zmenšení na současných 39 procent z 4,1 milionů obyvatel. Příchod syrských uprchlíků a hlavně hrozba jejich trvalého usazení by znamenalo nejen další proporcionální zmenšení tak těžce zkoušené komunity, ale znamenalo by to i ztrátu politického vlivu a přinejmenším pokračování exodu tamějších křesťanů.
To je hlavním důvodem proč libanonští biskupové napsali, týden před volbami, že prioritou vlády by měla být repatriace syrských uprchlíků. „Libanonští biskupové jsou znepokojeni možností trvalého usazení syrských uprchlíků v jejich zemi. Jak zdůrazňují, představovalo by to vážné ohrožení pro hospodářství, ale také pro demografickou skladbu Libanonu. Narušila by se totiž nyní již beztak otřesená rovnováha mezi muslimskou a křesťanskou společností.“
Je nutné si uvědomit, že Libanon, přes všechny své problémy je jedinou, byť křehkou demokracií, společně s Izraelem na Blízkém východě. Křehkou demokracii proto, že demokracie je tam držena za pomoci vojenských jednotek jednotlivých náboženských frakcí, z nichž křesťanská falanga patří k nejsilnějším a během libanonské občanské války ukázala, že nemá zbraně jen jako módní doplněk, o čemž se přesvědčili palestinští Arabové, když zavraždili libanonského prezidenta. Ano, je to demokracie udržovaná zbraněmi. A aby situace byla ještě zamotanější, tak tamější křesťané hledají spojence jak mezi šíty, tak mezi sunnity, což muslimům, obou směrů nedovoluje, zatím, získat převahu.
Jak mohou dopadnout křesťané v Libanonu ukazuje příklad asyrských křesťanů žijících na jihu Turecka, kde jich žilo několik stovek tisíc ještě před čtyřiceti lety. Díky nátlaku turecké vlády, islámské komunity jich tam dnes zbylo na dva tisíce. Dalším příkladem mohou být křesťané v Egyptě, který býval výspou Západoafrického křesťanství a duchovním centrem Byzantské říše. Dnes tam žije devět miliónu křesťanů, tedy zhruba deset procent obyvatel. Může se někdo divit, že tito křesťané stojí na straně prezidenta Sísího, dříve Mubbaráka? Že podporují syrského prezidenta Asada?
Jak v rozhovoru pro Respekt uvádí Dariuzs Rosiak „Nejspíš míříte k tomu, proč křesťané podporují válečné zločince, jako je Saddám Husajn nebo Bašár Asad. Bojí se radikálního islámu a tito diktátoři jsou pro ně jedinou šancí na přežití. Vědí, že diktátory nenahradí liberální demokracie západního střihu s náboženskou tolerancí, ale islámští radikálové: Muslimské bratrstvo v Egyptě nebo Islámský stát v Sýrii a Iráku. Křesťané v Egyptě tedy raději podporují současného prezidenta Sísího, ačkoli jeho režim je ještě krutější, než býval ten Mubárakův. V koptských chrámech během Velikonoc a Vánoc vidíte egyptské vojáky, politiky nebo dokonce As-Sísího.
Je to prostě realita života v islámských zemích, pro Evropana demonstrujícího za právo na šátek muslimských žen, nepochopitelná a cizí. Jak může někdo podporovat Asada, Sísího? Odpověď, že ta podpora je výměnou za život je nedostačující. Ta podpora křesťanům zaručuje nejen život, ale také náboženskou svobodu. A co je dnes realitou na Blízkém východě, se za pár desítek let může stát realitou i v Evropě. Situace libanonských křesťanů je mementem.
