V roce 1940 dosáhla popularita Adolfa Hitlera své maximum. Hitlerovi se podařilo bez boje obsadit Rakousko, pohraničí Československa a nakonec zbytek První republiky, tedy toho co zbylo po odtržení Slovenska a obsazení části pohraničí ve Slezsku polskou armádou.
Německo mělo za sebou úspěšné polské tažení a obsadilo Západní Evropu, což Němci brali jako satisfakci za První světovou válku a smytí křivdy, která byla na německém národě spáchána Versailleskou smlouvou. Německo hospodářsky rostlo, životní úroveň stoupala. Německý dělník měl nejvyspělejší sociální a zdravotní zabezpečení na světě. Garantovanou dovolenou. Na pobřeží Baltu rostla rekreační zařízení pro pracující. Prostě idylka. Toto působila na nacistickou opozici více než restrikce a hrozba vězení, nebo koncentračních táborů.
Přesto ani v této době se našli jedinci, kteří nemlčeli. V prvé řadě to bylo vedení katolické církve. Biskupové německé katolické církve se zachovali jak se zachovat museli. S jedinou výjimkou a tou byl vojenský biskup Rarkowski, který během německého tažení vyzýval vojáky k brutalitě vůči Polákům. Pozoruhodné je, že již jeho příjmení nese známky polského původu. Dalším byl kněz řádu Maltézských rytířů Franz Bobe, který se stal konfidentem gestapa, na jehož udání byli zatčeni dva čeští kněží. Metoděj Kubáně a dr.František Schubert. Oba dva později zemřeli v Dachau.
Ano, i v katolické církvi se našli lidé, kteří opustili to, čemu věřili a dali se na cestu nacionalismu a rasové politiky. Nutno říci, že to byly opravdu výjimky. Jiná situace byla mezi běžnými věřícími. Přesto a to podle odhadů vzhledem k volbám a volební účasti, Hitlera podporovala 28 procent katolíků. Což absolutně není velké číslo vzhledem k tomu, že Německo je převážně protestantská země , mimo spolkových zemí jako je například Bavorsko a v celém Německu se v tehdejší době ke katolické církvi hlásili cca 30 procent obyvatel.
Bohužel, nejsem sociolog a tak je těžké vysvětlit, proč měl Hitler vysokou podporu mezi německými evangelíky. Proto se nebudu ani pouštět do spekulací. Pravdou však je, že přes křesťanský "antisemitismus" (proč v uvozovkách vysvětlím v jiném článku), rasová politika nacistů ani mezi evangelíky nenašla moc úrodnou půdu. Ač Němci ve velkém schvalovali Norimberské zákony, schvalovali odsunutí Židů na vedlejší kolej, tak přesto to bylo maximum, kam byli schopni zajít. Proto se nacisté snažili po roce 1941 utajit i před vlastním národem, jaký je vlastně skutečný osud židů v německém konečném řešení. Většina Němců během války skutečně nic nevěděla o vyhlazovacích koncentračních táborech. Zčásti i proto, že na území Německa se žádné takové nenacházely a o těch na východě Polska se moc nevědělo.
Přesto i němečtí evangelíci měli své hrdiny., Jako první místo mezi německými evangelíky patří Dietrichu Bonhoefferovi. Tento německý teolog a filozof brzy rozpoznal nebezpečí nacionálně socialistického hnutí a již v roce 1934 zaujal jednoznačné stanovisko k nacistické doktríně týkající se osob židovského původu. Stejně tak odmítl Norimberské zákony. Postavil se i proti vzniklé Říšské církvi, která měla sdružovat německé evangelíky. Nebyl sám. Společně s dalšími evangelíky vytvořil církev "Vyznávající církev", která měla být protiváhou říšské církvi.
Dietrich Bonhoeffer byl chráněncem admirála Canarise, ale ani to nezabránilo tomu, aby mu v roce 1940 bylo zakázáno veřejné vystupování a 5.4 1943 byl zatčen. Díky přátelství s admirálem Canarisem, byl po neúspěšném atentátu na Hitlera zařazen mezi spiklence (nacistická logika podobná komunistické, jak mohl být spiklencem, když v době atentátu byl uvězněn) a 9.4 1945 popraven. Byl popraven ve stejný den jako Wilhelm Canaris. Byla to poslední Hitlerova msta. Proč poprava těchto dvou byla odkládána bylo dáno popularitou těchto osobností. Když už byla porážka Německa neodvratná, tak už nacistům nezáleželo na budoucnosti a možném pobouření v národě. Nacistům v té době už nezáleželo na ničem. Počítalo se jen kolik sebou vezmou obětí do Valhally.
Je těžké v blogu vyjádřit a říci vše. V této své malé trilogii jsem jen chtěl ukázat, že nic není nikdy černobílé. Mohu říci jen jedno. Katolická církev během Druhé světové obstála. A to nejen v Německu, a nacistickým režimem byla pronásledována. Jak řekl americký žalobce Jackson během Norimberského procesu " Nacistický režim rušil kláštery, křesťanské organizace, zakázal křesťanské školy, křesťanský tisk a věznil a popravoval duchovní"
Historička Maria Kempnerová uvádí slova Rosenberga, jednoho z obžalovaných v Norimberském procesu. "My němečtí nacisté, jsme se metodám boje proto církvi učili od sovětských bolševiků"
A perlička na závěr. Rosenberg svůj Mýtus 20. století napsal v Moskvě. V komunistickém Rusku..
Doplnění. Pokud budete chtít, abych se tomuto dále věnoval, dejme mi prosím vědět v diskusi. Jinak připravuji článek o takzvaných krysích stezkách, kterými unikali váleční zločinci, za pomoci katolické církve do jižní Ameriky. A také o Piu XII. Byl to Hitlerův papež anebo papež Židů?:
