Jaká je loajalita německých Turků ke své nové vlasti mohli Němcům naznačit volby v Turecku v roce 2015 a následující rok domnělý puč v Turecku, kdy Turci vyšli do německých ulic demonstrovat svojí podporu sultánu na Bosporu (1)
Nejde však jen o Turky v Německu, Rakousku či Nizozemí, kde se snaží turecká vláda agitovat a kde má současný turecký prezident větší podporu než doma. Jak ukázali volby v roce 2015, v Německu volilo Erdogana 59,7 procenta německých Turků, kdežto v Turecku získal jen 49 procent. Navíc, v Německu žije 1,5 mil. Erdoganových spoluobčanů, kteří mají jen turecké občanství. Není divu, že se vlády jmenovaných zemí snažili zabránit tureckým politikům provádět politickou agitaci, v souvislosti s referendem o změně ústav, mezi touto menšinou. Za to si například Nizozemci vyslechli, že jsou zbabělá, nacistická země.
Ještě v roce 2011 se týdeník Týden rozplýval nad Erdoganem jako vzorem pro arabské země, jako vzorem, kdy jde skloubit demokracii s islámem a liberálními myšlenkami. Jak se ukazuje, přání bylo otcem myšlenky. Ostatně nic nového. Po zvolení Hitlera německým kancléřem to také vypadalo, že Hitler Německo politicky a ekonomicky stabilizoval. Triumfem nacistického Německa pak byly Olympijské hry v Berlíně, kdy význačné deníky na všech kontinentech psaly o těchto hrách s úžasem a obdivem. Psaly o vynikající organizaci, pohostinnosti, přátelství a pořádku. Ostatně, když se Erdogan dostal k moci, tak se také nesnažil prosazovat islám jako cestu pro Turecko, ale snažil se stabilizovat ekonomiku a konsolidovat vnitropolitickou situaci, která spočívala v tom, že odstranil z armády lidi, kteří by pro něj do budoucna mohli být hrozbou. V tom mu pomohly i rozhovory s EU z roku 2001, kdy jedním z požadavků Evropské unie bylo omezení vlivu armády, čemuž se tehdejší turecká vláda bránila. Erdogan tento požadavek splnil. Splnil, protože tento požadavek byl právě tím, co potřeboval. Nezapomněl, že už jednou byla jeho strana, tenkrát pod vedením Necmettina Erbakana, armádou odstavena od moci (1997).
Nejde však jen o Turky. Erdogan má ambice stát se lídrem ve světě sunnitského islámu a jak řekla Necla Kelek v rozhovoru pro Echo, cílem Erdogana je islamizace nejen Německa, ale celé Evropy, což v důsledku znamená prosazování islámu, oslovení muslimů v Evropě bez ohledu na národnost a jejich aktivizaci v Erdoganově plánu. „Erdogan žije v představě, že bude šířit islám do světa, nejdřív do Německa, pak do Evropy. A zdá se, že tím promlouvá z duše většině anatolských voličů doma i v Německu. Ti lidé konečně chtějí být silní – po letech, kdy museli snášet pohrdání od sekulárních kemalistů anebo vést životy migrantů na okraji společnosti. Turci v Evropě většinou pocházejí právě z Anatolie. Na náboženské konzervativce Erdogan vsadil, pro ně dělá všechno, zatímco sekulární Turky považuje za svoje protivníky. Agituje dnes za náboženskou svobodu v Evropě. Já tvrdím, že jeho stoupenci tady neagitují dokonce ani politicky, ale přímo misionářsky“.
Pokud si někdo myslí, že Turci jsou něco jiného než Arabové, Pákistánci, Bangladéšané či muslimové z Afriky, tak by měl zpozornět nad slovy Táriqa Ramadána, vnuka zakladatele Muslimského bratrstva a pro mnoho liberálních politiků v Evropě vzor „umírněného“ islámu. „Demokratické Turecko je příklad, který je třeba sledovat“. Nelze totiž opomenout, že tento islámský učenec má velký vliv na evropskou islámskou komunitu. To, že se Arabové a Turci normálně nesnáší, je druhotné v případě, že jde o islám.
Erdogan se ani nesnaží zastírat svoje plány. Jediné co k tomu potřebuje je vítězství v nadcházejících tureckých volbách. Jeho cílem je obsazení území, která byli Turci nuceni opustit a tím i vítězství islámu. Jak řekl:
„Jejich odvaha přetrvá jen do doby, než uvidí naši armádu, naše lodě a naše letadla… Ať už pro nás Afrin znamená cokoli, naše práva v oblasti Egejského moře a Kypru jsou stejná. Nikdo ať si nemyslí, že průzkum ložisek zemního plynu ve vodách u Kypru a oportunistické pokusy v Egejském moři vypadnou z našeho radaru.“ A dále „Ti, kteří si myslí, že jsme z našich srdcí vymazali země, kterých jsme se před sto lety vzdali se slzami v očích, se mýlí. Říkáme při každé příležitosti, že Sýrie, Irák a další místa na mapě leží v našich srdcích a nijak se pro nás neliší od naší vlastní domoviny. Snažíme se, aby cizí vlajka nevlála nikde tam, kde je recitován adhan“ (islámská modlitba). Což je dnes většina zemí západní Evropy.
Za situace, kdy jsou útoky muslimů omlouvány psychickými problémy a za situace, kdy například německá armáda má k dispozici jen 4 plně funkční letouny a nemá zimní vybavení, zatímco řeší uniformy pro těhotné vojačky, to není nic povzbudivého.
Evropa má jen dvě možnosti. Buď tento problém řešit smetením multikulturalismu ze stolu a striktním dodržováním zákonů bez ohledu na práva náboženských a etnických menšin anebo Francouzi mohou vytáhnout bílé prapory a Němci plakáty s Herzlich willkommen.
(1)
