Zkuste si představit život jako počítačovou hru. Postavu si vytvoříte dle svého přesvědčení, herních schopností anebo dle peněženky. Hrajete, jak chcete, buď hrát umíte anebo si zaplatíte něco, co Vám pomůže být lepší než ti lepší
Kdysi dávno, pro mnohé pradávno jsme neznali počítačové hry. Naše hry vycházely z reality minulosti a vlastně i tehdejší současnosti. Nemohli jsme si koupit virtuální meče, měli jsme meče z toho, co příroda dala. Rány byly opravdové a mnohdy nebyla nouze ani o zranění a pláč. Byli jsme ty „kruté děti“ co po sobě házeli kameny, trhali mouchám nožičky a zkoušeli kolik myší přepere kočka. Prostě brutální.
Dnešní doba se od našeho dětství neliší, jen se válčí na počítačích, krev teče v počítačích a kočku proti myším ovládáme myší. A to je možná právě ten problém. Na počítačích se nehrají jen hry, ale odehrává se tam celý svět. Takže můžeme vidět malá tělíčka utopená v moři a prolévat nad nimi „slzy“. Můžeme vidět, jak je „Izrael“, protože vidíme obrázky malých dětí palestinských Arabů, jak jsou mrzačeny nálety letadel z Izraele. Vidíme syrskou maminku, jak trpí v jordánském uprchlickém táboře. Prostě vidíme utrpení a většinou s komentářem hrajícím na city nás, tedy těch, co žijí v oblasti blahobytu a míru.
Dnešní doba přináší výzvy, jako třeba pochody hrdosti homosexuálů, kvóty na ženy ve vedoucích funkcích, podporu menšin mimo menšin dříve většin. Hrajeme si na rovnost, a přitom z menšin díky zvýhodňování děláme vlastně nesvéprávné skupiny. „Takové, sice jsi blbý, ale máš hnědé oči, tak budeš inženýr“ Jsi homosexuál, tedy vlastně „utiskovaná“ menšina, tak mluv a křič a nandej to „homofobům“. Tohle už není ani o diskuzi, protože jak můžete diskutovat s někým, kdo řekne, že se jedná o diskriminované a pokud to tak neberete, tak jste prostě vše špatné.
Stejné to je s islámem. Nemůžeme říci, že islám je příčinou všeho. Islám je v pohodě, jen někteří jedinci islám nepochopili a kazí jeho pověst. Asi není bez zajímavosti, že jde o muslimy, kteří nějak narušují ten islámský klid. Jako třeba v Madridu, New Yorku, Londýně, na plážích ve Francii, vánočních trzích v Německu. Vzpomínám si, jak po 9/11 se zvedla solidarita s muslimy ve stylu to není islám. To nebyli muslimové a jedna moje kamarádka, která považovala jako vrchol islámu kouření vodní dýmky naplněné hašišem říkala; „Neposuzuj islám podle muslimů, ale muslimy podle Koránu“…no potěš.
Můj názor je v tom, že naše civilizace nechce vidět problémy, ale ani řešení, ale jen takovou pohodu, kdy se všichni bez rozdílů pleti, náboženství a kultury objímají a přizvou k tomu i tygry jako na obrázcích časopisu Svědků Jehovových. Pohodu, kterou si mnozí nakonfigurují ve svých počítačových hrách, případně ve své „sociální činnosti“ Realita není podstatná, podstatné je, jak to chci vidět! Opravdu to ale funguje? Domnívám se, že nikoliv a pokud, tak krátce. Protože, stejně jako lež má krátké nohy, tak i představy. Jako představy, že je možné pomoci celému světu, že lidé jsou si ve všem rovni.
Bohužel, není možné pomoci všem a není možné vyhovět všem, aniž by člověk nezničil sám sebe. Stejně tak to je s rodinou, státem, civilizací. Stejně tak není možné říci, že vše je v pohodě, protože jsme všichni lidé. Homosexuální, jinak věřící, různé pleti, kultur, zvyků. Protože tomu tak není a nikdy nebude. Evropan se možná ve své snaze vyhovět všem podřídí, ale muslim nebude hledat ústupky, stejně jako budhista. Ostatně, proč by měli? Není snad zásadovost jednou z podmnožin, která tvoří kulturní a společenskou identitu? Tedy něco, na co Evropa rezignovala a bojí se říci, že je dominantní v kultuře a vědě?
Není tohle cesta do pekel?
