Slavíme 129 let od vzniku výmluvy na lenost

Za pár dní naše planeta oslaví významné výročí a to 129 let od počátků automobilové historie. Nestali jsme se však otroky našich plechových miláčků?   

Kdyby jen tušil pan Benz tehdy v zimě roku 1886, co za výrobek si patentovat nechal. Netrval ani rok a ještě téhož roku  byl tomuto pánovi udělen patent s číslem 37345a, jehož obsahem byla jakási tříkolka poháněna spalovacím motorem. 29.listopad roku 1888 se tedy považuje za okamžik vzniku automobilové historie.

Od těchto okamžiků nás dělí již 129 let. Je to poměrně dlouhá doba poměříme –li ji s životem lidským. Ovšem pokud tento časový úsek vložíme do časové osy historie lidstva, zjistíme že se jedná o kratinký, zanedbatelný, časový úsek. Některé, mnohem starší a pro život člověka zcela zásadní vynálezy však nikdy nedoznaly takových změn právě jako automobil. Nejsem žádný automobilový znalec, v mládí jsem nepatřil mezi nadšené kluky, kteří znali jména všech možných značek. Vystačil jsem si s pár autíčky, které jsem stejnak neustále měnil v autobusy a hrdou společnicí jim byla veliká plastová Tatra 148, se kterou jsem převážel všechno a všechny. Jistě to také bylo dáno tím, že v době mého dětství osobním automobilem disponovaly pouze zámožnější rodiny. Jelikož jsem vyrůstal v rodině ryze železničářské, setkával jsem se s auty jen při přecházení vozovky či jízdě na kole. Pravdou také ovšem je ta skutečnost, že tehdy bylo v ulici všeho všudy pět, maximálně deset aut. A to jsme bydleli v sedmipatrovém paneláku!

Jak plynul čas, aut přibývalo. Plechové popelnice na odpad, které celé roky stávaly při obrubníku musely ustoupit na chodník, neboť se staly nenávistným trnem v oku řidičům zoufale křižujícím večerním sídlištěm, hledajíc místo k zaparkování. Později i souběžný chodník před domem a trávník byly shledány zbytečnými a byly nahrazeny parkovištěm. To už jsem v tomto domě nebydlel, zato jsem byl hrdým majitelem mého prvního zánovního vozu. Paradoxně železnice, respektive objednavatel veřejné dopravy mě přinutil k tomuto kroku přistoupit. Obsah tabulek veřejného jízdního řádu na konci devadesátých let značně prořídl a tradiční spoje, které toto období přežily, byly byť třeba jen o pár minut ochuzovány o přípojné vlaky. Má cesta za prací tak nutně vyžadovala přítomnost tohoto člena rodiny. Nebyl to žádný „vytuněný“ a různými nesmyslnými plasty vylepšovaný vůz, posloužil však víc než řádně. Tento vůz mi vydržel až do manželství a na to, že byl kupovaný už jako ojetý, myslím že opravdové zajetí si vyzkoušel právě až se mnou. Až nedávno nás tento vůz opustil. Byl nahrazen však novým, bezpečnějším.

S tímto starým vozem jsem si však uvědomil, že mě neopustil pouze automobil, ale také spousta obyčejných věcí, které se staly vzácnými až teď a to aniž by proto cokoliv udělaly. Uvědomil jsem si, že se pro mě změnil celý způsob života ale že možná okrádám nejen sám sebe, ale moje malé děti. Dnes už jen zamyšleně vzpomínám na chvíle, kdy v krásný letní podvečer spokojeně sjíždím na svém kole z vrcholků hor po celém dni ježdění krajinou. Vzpomínám jak každá cesta za babičkou v mládí a za rodinou v dospělosti byla pro mě zároveň výletem. Vzpomínám tak na chvilky, kdy za okny ubíhající zimní krajiny zapadlo sluníčko nebo na křupání zmrzlého sněhu pod nohama při cestě z nádraží, kde monotónně vrčela lampa a v dáli v tmavé mlze štěkal pes. O tohle všechno připravujeme naše děti. O tohle všechno nás auta okrádají.

Možná i proto se snažím se svými malými dětmi vyrážet v létě na výlety vlakem, kdy jsme nuceni šlapat dlouhé kilometry lesem na rozhlednu a při cestě zpět koukat na hodinky, aby nám neujel vlak. O to víc mě pak večer těší pohled do pokojíčku, kde znaveně spinkají dvě holčičky a na stole leží nedokreslený obrázek lesa s domečkem, který v ten den viděli. Možná si řeknete, že je to divné, staré, či nemoderní. Proč by však mělo být?  Denně usedám do svého auta, abych odvezl děti do školy, na kroužek, sebe do práce. Také absolvuji boj s časem, kdy mi auto pomáhá eliminovat ztráty. Dělám to však jen v rámci nutného zla, které je součástí bydlení na samotě.

V nedávné době jsem zcela omylem shlédl mezi lidmi oblíbený pořad, kde se jedna česká celebrita chlubila vybavením svého vozu, kde nechyběla fi-wi, vestavěné dotykové obrazovky tabletů a ještě nevím čím vším. Nutnou přítomnost těchto prvků pak obhajovala přítomností dětí, které se údajně jinak nedají uklidnit. Takto zodpovědný rodič si však neuvědomuje, že setkání s takovými dětmi pak bývá pro jejich okolí zcela úděsné. Hyperaktivní a mnohdy obézní děti bez pohybu, které vůbec netuší co je to třeba obyčejná slušnost. Uctivého pozdravu se nedočkáte a o povědomí pomoci či uvolnění místa starému člověku nemají ani tušení. Nemůžeme jim to mít za zlé, chybí jim styk s lidmi.

Proč bych měl dobrovolně děti ukrývat pod nepropustnou plachtu sociální sítě, kterou bych jim servíroval ještě do auta?

Dnes se postavení ve společnosti měří kubaturou vozu. Čím silnější vůz, tím větší práva. Zřejmě. Je to paradoxní. Lidé se předhánějí velikostí, silou a značkou vozu. Častým argumentem je bezpečnost. Ano. Sám o tom něco vím. Sám jsem v nedávné době musel koupit vůz, jehož předností byla zejména bezpečnost. Žádný vůz však není bezpečný, pokud ho neumíme používat. K čemu nám jsou drahé autosedačky pro malé děti a celá řada elektronických asistentů, když se k sobě jednoduše neumíme slušně chovat? Denně jsme zásobování negativními zprávami o těžkých nehodách s újmou na životech způsobenými děsivými střety vozidel. Silnice jsou přetížené, nejsou stavěné na takovýto provoz. Uvědomme si kolik lidí dnes za volant sedá zcela zbytečně. Celá řada lidí podlehla své lenosti natolik, že ačkoliv bydlí v samotném centru města, do obchodu, školy jezdí auty. Přitom to mají sotva pár kroků pěšky. V zoufalých uvědomělých novoročních pokusech o nápravu svého ledabylého života se pak setkávají s kvičícími dětmi zvyklými se všude přepravovat autem.

Není cesty zpět.

Vývoj nezastavíme a tento článek nikoho nespasí. Sotva si ho sotva pár lidí a ty ještě jsou na svém autě díky bydlišti závislí. Chtěl bych abychom si však uvědomovali, že s autem je to jako s ohněm. I auto je dobrý pomocník, ale špatný pán. K blížícímu se 129. výročí od vzniku prvního automobilu bych si  však paradoxně přál, aby auto se stále více stávalo našim pánem. Aby se auto po x hodinách nepřetržité jízdy samo odstavilo a odpočívalo. Aby v nepřehledných zatáčkách nedovolilo předjíždět a překračovat rychlost. Aby nedovolilo řídit osobě pod vlivem alkoholu či drog a na výzvu policie pokorně zastavilo. Proč to všechno? Protože jsem dospěl k názoru, že člověk tohle prostě neumí. Člověk auto zneužil a bohužel stejně jako vynález střelného prachu se auto změnilo v rukách člověka ve smrtící zbraň. Ve zbraň, na kterou nikdo nepotřebuje žádné psychotesty a skoro žádná povolení.

Přeji Vám, abyste vždy dobře dojeli. A pamatujte, že to nemusí být přece zrovna autem.